Koupili dům na demolici a zarostlý sad. Dnes v něm žijí život, který si vysnili

Když poprvé přišli na pozemek, nečekal je upravený sad ani dům připravený k rekonstrukci. Cestu mezi stromy jim musel majitel prosekat mačetou a stavba na konci zahrady spíš připomínala kulisu opuštěného místa než budoucí domov. Dům byl téměř deset let neobydlený, zatékalo do něj a jeho technický stav byl natolik špatný, že ho statik bez váhání označil za neobyvatelný. Pro ně to ale nebyl důvod odejít. Naopak. „Byla to láska na první pohled,“ vzpomíná majitelka Petra. Po dlouhém hledání konečně našli místo, které mělo charakter. Pozemek nebyl rovný ani jednoduchý - měl kaskády a staré ovocné stromy. Právě tahle atmosféra byla rozhodující. Zatímco dispozice domu se dá změnit, pocit z místa ne. A ten byl od začátku silný.

Rozhodnutí, které nedávalo smysl

Rozhodnutí padlo rychle, přestože zvenčí působilo téměř nerozumně. Dům byl určený k demolici, zahrada zarostlá a rozpočet napjatý. Navíc čekali druhé dítě. „Já jsem ten potenciál viděla okamžitě. Představovala jsem si, jak tady budeme žít – snídaně na terase, zahrada, ohniště, děti pod stromy,“ popisuje. Zatímco ona měla jasno, její manžel si finální podobu domu zpočátku představit nedokázal. Nakonec ho ale přesvědčila právě síla místa. Okolí jejich rozhodnutí nechápalo. Varování přicházela ze všech stran. Oni se ale rozhodli věřit vlastní intuici. „Museli jsme být za jedno hlavně my dva,“ říká.

Když realita začne bolet

První romantické představy ale velmi rychle vystřídala tvrdá realita. Ukázalo se, že dům není možné zachránit. Statika byla narušená natolik, že nezbylo než začít úplně od začátku. Část bourání si chtěli udělat sami, aby ušetřili. Rozhodnutí, které se ukázalo jako riskantní. „Ve chvíli, kdy se na manžela málem zřítil strop, jsem řekla, že to nestojí za to,“ vzpomíná. Zbytek demolice už převzala firma. Některé materiály se jim ale podařilo zachránit – staré cihly dnes tvoří součást zahrady a letní kuchyně. Zásadní výzvy ale teprve přicházely. Půl roku ztratili kvůli nevyhovujícímu projektantovi. V den, kdy měla začít stavba, jim odřekla firma. Do toho se přidaly osobní problémy i zdravotní komplikace. „Byl to tlak ze všech stran. A nebylo kam ustoupit,“ říká.

Stavba jako zkouška

Stavba probíhala kombinací dodavatelských prací a svépomoci. Základy realizovala firma, zbytek byl na nich – a především na schopnosti všechno koordinovat. Petra trávila na stavbě většinu času jako dozor, sháněla řemeslníky, řešila detaily i harmonogram. Často odcházela vyčerpaná, někdy i se slzami v očích. Největší problém nebyla samotná práce, ale její organizace. Sehnat kvalitní řemeslníky, sladit jejich čas a udržet stavbu v pohybu vyžadovalo obrovskou trpělivost. Do toho vychovávali malé děti. „Neměli jsme ani nářadí. Všechno jsme se učili za pochodu,“ popisuje. Vařilo se venku, improvizovalo se, fungovali v provizorních podmínkách. Přesto pokračovali dál.

Tempo určovaly peníze

Rychlost stavby určovala především finanční situace. Cílem bylo co nejdříve opustit nájem a přestěhovat se do vlastního. „Upřímně – hnaly nás peníze,“ říká. Každá fáze stavby byla dražší, než očekávali. Největší překvapení přišlo hned na začátku – základy v náročném terénu. Pozemek byl ve svahu a podloží komplikované. Přesto se snažili hledat cesty, jak ušetřit. Neustále porovnávali nabídky, hledali alternativy a snažili se posouvat stavbu dál co nejefektivněji. Kompromisy byly nevyhnutelné. Některé části domu a okolí dokončují dodnes. Přesto existovaly oblasti, kde šetřit nechtěli. Investovali především do věcí, které určují kvalitu bydlení dlouhodobě – střecha, okna, hlavní obytný prostor a koupelny. Naopak vybavení řešili postupně. Často svépomocí a s velkou dávkou kreativity. Právě z finančních důvodů se majitelka pustila do renovace nábytku. Z původní nutnosti se postupně stala vášeň i nová profesní cesta. „Začala jsem metodou pokus–omyl, sledovala videa, zkoušela. Dnes už učím ostatní,“ říká.

Detaily, které mají příběh

Dům postupně získával svou podobu nejen díky velkým rozhodnutím, ale i drobným detailům. Například kované kliky vznikly podle fotografie, kterou majitelka našla na internetu. V Česku podobné nesehnala, a tak si je nechala vyrobit na zakázku. Výsledek vznikal ve spolupráci s kovářem i truhlářem, aby byl nejen estetický, ale i funkční. Podobných prvků je v domě víc. Staré věci z bazarů, renovovaný nábytek nebo materiály s historií. „Mají duši. A já mám o čem vyprávět,“ říká. Dnes mluví o domově jako o místě, které nevzniklo najednou, ale postupně – po kouskách. Není dokonalý. Některé věci stále čekají na dokončení. Přesto ho vnímají jako bezpečné zázemí, které si vytvořili vlastníma rukama. „Domov dělá příběh, atmosféra a lidé, kteří v něm žijí,“ říká. Zahrada se stala klíčovou součástí jejich života. Prostorem klidu, kde se zpomaluje a kde má svět podle ní ještě svůj řád.

Co si z toho odnášejí

Projekt jim dal víc než jen bydlení. Otevřel nové pracovní příležitosti, přivedl do života nové lidi a postupně si našel i publikum na sociálních sítích. Zároveň si ale vybral svou daň. „V určitém období mi vzal klid i část zdraví,“ přiznává Petra. Přesto by se rozhodla znovu stejně. Lidem, kteří o podobném kroku uvažují, dává jednoduché doporučení: začít. Nečekat na ideální podmínky, obklopit se lidmi, kterým věří, a počítat s tím, že cesta nebude jednoduchá. „A hlavně věřit tomu, co cítíte,“ dodává. Dnes, když se ráno dívá do zahrady, kterou si sami vybudovali, ví, že právě tohle byl život, který si kdysi představovala. Ne bez chyb a bez těžkých momentů, ale skutečný.

Zdroj: Petra Holubová