Národní kulturní památka Automatické mlýny je jednou z prvních staveb architekta Josefa Gočára. Monumentální mlýnskou budovu na břehu Chrudimky v centru Pardubic navrhl slavný architekt roku 1909 pro podnikatele bratry Winternitzovy. Dnes se areál znovu probouzí znovu k životu a proměňuje se v kulturně-společenskou městskou čtvrť.
Adaptace sto let starého průmyslového objektu pro kulturní a společenské účely z pera architektů Martina Prokše a Marka Přikryla pracující pod hlavičkou studia Prokš Přikryl architekti. Národní kulturní památka Automatické mlýny je jednou z prvních staveb architekta Josefa Gočára. Monumentální mlýnskou budovu na břehu Chrudimky v centru Pardubic navrhl slavný architekt roku 1909 pro podnikatele bratry Winternitzovy. „V roce 1924 byl komplex rozšířen o obilné silo, jehož konverzí jsme se zabývali. Automatické mlýny fungovaly nepřetržitě více než 100 let, a to do roku 2013. Od roku 2016 prochází mlýnský brownfield díky iniciativě Nadace Automatické mlýny proměnou na kulturně-společenskou městskou čtvrť,“ vysvětlují autoři projektu. Areál Mlýnů tvoří dohromady více budov a institucí a každý z autorů uchopil svou stavbu jinak. Všechny budovy se tím ale vzájemně posilují a díky tomu vytvářejí živou část města. Na celku se podíleli výborní architekti Zdeněk Balík, Jan Šépka, Petr Všetečka a investor Lukáš Smetana. Hlavním účelem celé rekonstrukce je přeměnit areál v místo, kde se budou konat divadla, přednášky, koncerty, společenské akce. Střešní terasa s barem nabízí novou vyhlídku na město. Ve zpřístupněných obilných násypkách je výstavní prostor a parter sila je krytým veřejným prostorem. Suterén s veřejnými toaletami zajišťuje zázemí pro celé nové náměstí.
Dům byl rozdělen na tři základní části: mlynářskou (firma Prokop a synové), skeletovou konstrukci (dílo stavitele Pollerta) a vnější plášť (architekt Josef Gočár). Právě díky Josefu Gočárovi, který je největším českým architektem 20. století, nejsou mlýny od samého počátku vnímány čistě jako průmyslová stavba. Mají v sobě tajuplnost stroje ukrytého v pevnosti. Ani obilné silo, přistavěné k mlýnici v roce 1924, není jednoznačně uchopitelné. „Myšlenka otevření budovy do náměstí šla ruku v ruce s celkovým otevřením areálu městu po více než sto letech. Otevření bran, otevření parteru. Otevřeli jsme i cihelný sokl velkým otvorem, který byl doposud tajemně uzavřený. Odkryté zásobníky obilí daly krytému prostoru atmosféru. Ze strany mezi mlýny a silem je parter propojen v místech původních dveří. Z druhé strany je sokl naopak široce prolomen novým otvorem,“ vysvětlují architekti.
„Hlavní změnou je vložení sálu do bývalého technologického prostoru v šestém podlaží. Společně se sálem je bezbariérově zpřístupněna i střecha objektu. Pro silo a jeho technologii je typická vertikalita, vertikální pohyb. Sklobetonové podlahy v parteru a sálu vytvářejí pro světlo dráhu přes všechna podlaží až do suterénu. Suterén byl vyhlouben mezi masivními sloupy a slouží jako zázemí. Podzemní prostory – téměř podsvětí – mohly vzniknout díky tomu, že sloupy jsou založeny hlouběji, než jsme v průzkumech předpokládali. Nově je zpřístupněn i vnitřek zásobníků na obilí v úrovni druhého podlaží. Zde je vidět samotná podstata sila. Úpravy interiéru jsou civilní, barvy a cihly jsou přenechány fasádám, vnitřek je tlumený, rejstřík materiálů standardní a jde cestou nekontrastního doplňování starého. Původní povrchy jsou ponechány včetně patiny, různých odvrtů a šrámů po vybouraných příčkách,“ uzavírají architekti.
Galerie: Galerie: Konverze obilného sila Automatických mlýnů
