Vědro patří k nejběžnějším předmětům, které doma téměř nevnímáme. Designér Jan Čihák mu ale dal úplně nový význam.
Jan Čihák působí v Ústí nad Labem a dlouhodobě se věnuje experimentům na pomezí designu a volného umění.
Nejzajímavější část projektu se ale odehrává uvnitř materiálu. Jan Čihák využívá odpadní a zbytkové kobaltové sklo, které spojuje přímo s porcelánovou hmotou ještě před výpalem.
Rozdrcené sklo obaluje syrový porcelán a vytváří strukturu připomínající šamotovou hlínu.
V peci se však oba materiály začnou chovat odlišně. Sklo se taví mnohem dříve, než porcelán získá svou pevnost. Začne se proto roztékat, obalovat keramickou hmotu a zároveň ji narušovat.
Tam, kde původně ležely drobné úlomky, vznikají po jejich roztavení malé dutiny a póry. Povrch díky tomu získává charakteristickou kráterovitou kresbu, která připomíná korály, ledovou jinovatku nebo přírodní struktury.
Tavené sklo při vysokých teplotách porcelán narušuje a vytváří v něm drobné trhliny. Ty ale následně samo zaplní a po ochlazení znovu spojí.
Sérii charakterizuje nejen materiál, ale také práce s tvarem. Místo klasického obloukového ucha vyrůstají z některých objektů tenké geometrické výběžky, které navazují na autorův dlouhodobý zájem o jednoduché, výrazné linie.
Podobně vznikl i samotný název projektu. Ze slova vědro zůstala pouze jeho základní kostra – VDRO.
tejně jako autor redukoval název, pracuje i s materiálem. Odstraňuje vše nadbytečné a nechává vyniknout samotnou podstatu tvaru. Objekty tedy stojí někde mezi sochou a užitkovým předmětem.
První experimenty se spojením porcelánu a skla začal Jan Čihák rozvíjet na porcelánovém sympoziu Keep in Touch v Dubí. Současnou podobu získala série až v roce 2025 během studentského sympozia SympaSympo, které pořádal Ateliér keramiky na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.
