Dudy mu učarovaly natolik, že se rozhodl na ně hrát i je vyrábět. Patrik Ředina je sice učitel hudby a českého jazyka, ale obratně soustruží, pracuje s kůží, kožešinou i rohy. Kravskými! Vzdor tomu, že tvoří kozlíky.
Oblíbenému starému lidovému nástroji se říká kozlík a někdy pukl. Proč? „Vzduchový zásobník dud se vyrábí převážně z kozí kůže, a to i se srstí. Musím ale říct, že v minulosti se na českých dudách objevovala kůže psí. Kvalitní, pevná,“ vysvětluje zakladatel souboru Mladá dudácká muzika. V začátku tvůrčí kariéry nebyl Patrik Ředina úplně manuálně zručný, což se změnilo. „Vyrábění mě začalo bavit,“ přiznává čtyřiatřicetiletý Jihočech, že uvádět v život hudební nástroj, na nějž (vedle kontrabasu) sám hraje, byla výzva. Nelehká.
V Jiníně na statku své rodiny má zázemí k výrobě, ke skladování i zkoušení pro zdejší kraj typických nástrojů. Cesta k „zadudání“ ale chce čas a trpělivost.„Devadesát procent práce na dudách je soustružení,“ říká v nevelké dílničce s douškou: „Tady se odehrává špinavější část práce, kde si vysoustružím potřebné části. Hlavně píšťaly.“ Teď upíná do soustruhu vyschlý javorový hranol. Průměr se odvíjí od toho, jakou píšťalu chce udělat. Postupně. Napřed nařeže hranoly a označí jejich středy. A propos, nakolik do procesu vzniku nástroje mluví zákazník? „V republice jsme asi čtyři výrobci, dva starší pánové, dva mladší. Klient většinou ví, jaké nástroje kdo dělá, a podle toho si vybere. S dotyčným pak řeší specifika,“ přizná při práci Patrik, jehož dudy se pyšní krásně vyřezávanými kozlími hlavami. „To ale řezbář!“ ujasní hned s tím, že mnohé zdobí hlava čertovská. „Dostal se mi do ruky unikátní nástroj ze šedesátých let z dílny Františka Havlíčka z Dráchova, měl hlavu čertovskou. To mě inspirovalo, mám i je,“ naznačí vizuální rukopis svých děl. Dudy výrobců se liší též mosazným kolínkem ovlivňujícím zvuk; někdo mu dá ostrý letovaný tvar, jiný jemně zaoblený. Jako Patrik. „Na zvuk mají vliv rohy i strojek, který žádá největší odbornost... U dud musejí ladit všechny části,“ krčí rameny. Nutno dodat, že on dělá píšťaly s mechanismem dolaďování. Jednu i tři dny, jde o dost složitou ruční práci.
Koza a kráva, základ díla
Ve druhé místnosti opracovává sympatický muzikant mosaz, ve stodole má pily, leštičky a kůže na měchy! Aby v nich dobře držel vzduch, dává dovnitř ještě jeden vzduchotěsný umělý pytel. „Kozí kůže dnes dělá spíš estetickou službu,“ tvrdí řemeslník, umělec, učitel v jednom. Otázkou, která se nabízí, je, jak se k výrobě dud získávají kravské rohy, když člověk nemá stádo skotu. „Nelehce, a to o to víc, že potřebuji rohy se specifickým zakroucením, velikostí, šířkou... Prostě, každá kráva mi nevyhovuje,“ rozesměje se Ředina a přiznává, že tuhle část nástroje si objednává v Asii: „Mám jistotu, že mi přijdou rohy předleštěné, upravené, takové, které potřebuji.“ Každopádně i ty ještě vyváří v chlévě. Pro jasnou vizi: napřed tvůrce vyrobí všechny součástky, poté z nich skládá nástroj. Lepší je pracovat na sérii než na jednotlivých kusech.„Jak dlouho trvá vyrobit jedny? Neřeknu, manželka by nejásala... dudy vyrábím po práci, a když s kapelou nehrajeme. Za rok desatery, ale objednávek je víc. Takže čekací doba se klidně protahuje na rok dva,“ zní upřímná odpověď.
Jak Ředina k dudám přišel?
K Patrikovi míří i majitelé starých dud, které chtějí opravit.„Repase je někdy dražší než výroba nových, ale mě opravy baví. Setkávám se při nich s fortelem předchozích tvůrců. To je balada,“ chválí si. A připouští, že baladou jsou občas i zvláštní přání zákazníků, třeba teď vyrábí dudy z klokaní kůže. Ve světle uvedeného překvapí, že na konzervatoři Patrik vystudoval kontrabas, až na vysoké škole se pustil do dud. „Já a dudy? To trvalo,“ nadechuje se a začíná vzpomínat. „Ve čtrnácti jsem založil kapelu, jako můj praděda, později cirkusový kapelník. O dudácích jsem psal až diplomku na vysoké. Smutné bylo, že dudáci pamětníci už byli staří a tři z nich zemřeli. Jednoho jsem navštívil v LDN, o týden později už nežil,“ vrací se Patrik k momentům, jež ho hudebně ovlivnily. Zlom nastal, když od pozůstalých onoho pána získal dudy. Čertovské! Byly spouštěč.
Patrik se na dudy začal učit sám. A naučil. Dnes na ně učí děti v ZUŠ ve Strakonicích. „Že jsem dudy začal vyrábět, byl následek toho, že mě zajímají historické nástroje a v začátku i to, jestli je budu umět zprovoznit, opravit,“ zamýšlí se. Startoval výrobou strojků. „Tehdy se mě jeden mistr ptal, proč nedělám celé dudy, když umím strojky. Pustil jsem se do nich. Když člověk chce, naučí se ledacos,“ uzavírá s úsměvem a předvádí fungl nový nástroj.
Článek vyšel pod původním titulkem Dudař od Strakonic v časopise Marianne Venkov & styl číslo 5/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Zdroj: článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno
Galerie: „Každá kráva mi nevyhovuje,“ směje se hudebník, učitel a dudař Patrik Ředina s tím, že na dudy, které vyrábí, si kravské rohy objednává až z Asie
