Střecha je nejen ochranou stavby, ale také její nepostradatelnou estetickou součástí. Vývoj střešních krytin od prvních přístřešků z přírodních materiálů až po dnešní technologicky propracované systémy odráží nejen změny ve stavebnictví, ale i vývoj lidské společnosti. Víte, jak se proměnily materiály a technologie v průběhu staletí?
Současné trendy mnohem více směřují k ekologii a úspoře energií. Vyrábí se střechy s integrovanými solárními panely, přibývá tzv. zelených střech, které mají pomáhat ochlazovat města a zlepšovat mikroklima. Vývoj dále směřuje k tomu, aby nové technologie šlo začlenit do již stávajících krytin. Také fotovoltaika se těší čím dál větší oblibě a zde je velmi zásadní myslet na kvalitní střešní krytinu ještě před její instalací. „U skládaných krytin je výhodou i to, že do nich lze jednoduše a bezpečně doplňovat nejrůznější další prvky, a to včetně držáků konstrukce fotovoltaické elektrárny,“ vysvětluje Michal Ponec z Betonpresu. Střechy jsou tak trochu symbolem každé doby a provází stavby již od nepaměti. Od starobylého doškového provedení až po moderní betonovou krytinu.
Foto: Shutterstock
V horských oblastech se šindele natíraly směsí vápna a býčí krve proti plísním. Nátěr jim měl prodloužit životnost.
Od doškových střech po břidlici
V dávných dobách si lidé stavěli přístřešky z toho, co jim poskytovala příroda – z proutí, rákosu nebo chvojí. Ač poskytovaly určitou ochranu a snadno se nacházely, jejich velkým problémem byla nutnost časté výměny a velká náchylnost k požárům. Další oblíbenou krytinou byly došky a atraktivní jsou dokonce i dnes. Fungují jako výborný izolant, udržují stabilní teplotu a chrání před výkyvy počasí. V létě zajistí chlad a v zimě teplo. Se středověkem přišly na řadu odolnější krytiny. Dřevěné šindele, ručně štípané dřevěné destičky, které se pokládaly ve vrstvách podobně jako rybí šupiny, byly obecně dostupné a postupně si našly cestu i do měst. V dnešní době se vyrábí hlavně z modřínového dřeva, protože dobře odolává hnilobě. V bohatších oblastech se postupně začaly používat pálené hliněné tašky jako mnohem odolnější a trvanlivější proti požáru. V 19. století pak přišla ke slovu břidlice. Díky rozvoji železnic a lepší možnosti dopravy se rychle rozšířila. Jednou z jejích největších předností je trvanlivost. Vydrží i stovky let a dodnes ji můžete vidět na střechách historických budov.
S průmyslovou revolucí přišel objev betonu, který způsobil revoluci i v oblasti střešních krytin. První betonové tašky se objevily v polovině 19. století a rychle si získaly oblibu díky své trvanlivosti a nižší ceně oproti páleným taškám. Vyrábět je začal Adolph Kroher, který vytvořil v roce 1844 první kusy v cementárně ve Staudachu. Dnes nahrazují tradiční materiály, přičemž vynikají dlouhou životností a minimální údržbou. „Naše střešní krytina je z vysoce kvalitního pigmentovaného betonu, vyznačuje se lesklou povrchovou úpravou a je tak ideální volbou pro stavby s vysokými estetickými požadavky,“ vysvětluje Michal Ponec. Plechové střechy, dříve luxus dostupný jen pro nejhonosnější budovy, například kostely a paláce, se s rozmachem průmyslových technologií staly běžnější variantou. Nevýhodou je ovšem jejich špatná zvuková a tepelná izolace a riziko koroze. Na začátku 20. století došlo k rozšíření asfaltových šindelů a staly se velmi oblíbenými. Hlavně pro svou snadnou montáž a variabilitu tvarů. Dodnes se používají, ovšem nevynikají tak dlouhou životností jako keramické nebo betonové tašky. V podobné období se rozšířil také eternit, azbestocementová deska, která byla oblíbena pro svou dostupnost a snadnou pokládku. Později se však ukázalo, že je škodlivý a jeho výroba byla ukončena.
