„Drzé” chování jako dobrá věc? Proč je důležité, aby se dítě umělo prosadit

„Tam nepůjdu, protože se mi tam vůbec nelíbí.” „Tenhle svetr si na sebe nevezmu.” „Nepůjdu si hrát s Mirečkem. Protože prostě nechci.” „Babi, přestaň mě fotit, nesnáším to.” Kolik z vás by asi podobné věty u dětí považovalo za drzé chování? Mnozí z vás by možná dokonce namítli, že takhle se vyjadřují děti sebestředné a rozmazlené. Někteří z vás by si možná posteskli, že dříve děti znaly své místo, dokázaly se lépe přizpůsobit a více si vážily dospělých. Ačkoliv je zcela zřejmé, že bychom děti měli učit respektu k lidem (nejen starším a k autoritám) a pravidlům „slušného” chování, například tomu, aby své místo v tramvaji nabídly staré paní či pánovi, nebo aby uměly poděkovat.

Umění vyjádřit své emoce

Ono „slušné” chování by však nemělo zahrnovat požadavek, že dítě bude naprosto ve všem loajální a bude se vším souhlasit, přestože s tím vnitřně nesouhlasí. Dětští psychologové se shodují na to, že umění vymezit si své hranice a říct NE je pro vývoj osobnosti dítěte zcela zásadní. Je totiž mimo jiné odrazem toho, do jaké míry se cítí bezpečně a milované, a jak velkou důvěru mají ke svým rodičům. Jinými slovy – tyto děti, které bychom také mohli nazvat jako asertivní, cítí, že je jim dovoleno vyjádřit své emoce. A právě schopnost dát najevo to, co cítím a co si myslím, je důležitým vývojovým úkolem.

Psycholožka Emily Loeb z Univerzity of Virginia pro magazín New York Times uvedla, že pokud se dítě cítí milované a přijímané, lépe dokáže najít a vyjádřit svůj hlas. „Pokud jsou děti za všech okolností uctivé a poslušné vůči dospělým, je to často proto, že se těchto dospělých bojí,” uvádí psycholožka. „Dětem však neprospívá, když mají strach. A autoritářské rodičovství je založené právě na strachu. Příliš přísní rodiče trestají děti za vzdorovité chování, v podstatě odmítají to, aby dítě projevilo svůj názor.”

Tento přístup má pro děti velmi negativní důsledky. Podle mnoha studií jsou děti autoritářských rodičů vystaveny zvýšenému riziku úzkosti a deprese a mívají nízké sebevědomí. Klinická psycholožka Rebecca Schrag Hershberg, která se specializuje na sociálně-emocionální problémy v raném dětství, tvrdí, že pokud máte strach ze svých rodičů, je pravděpodobné, že nebudete věřit sami v sebe a abyste se dokázali ocenit, potřebujete vždy pouze uznání okolí. „Přísní rodiče používají specifické taktiky, které mohou být škodlivé. Jedním z nich je podmíněný respekt: projevuji ti lásku a náklonnost pouze v případě, že se chováš dobře.”

Autoritativní versus autoritářská výchova

Dalším přístupem, který autoritářští rodiče někdy používají, je psychologická kontrola. Je to druh manipulace, kdy žádáte své dítě, aby myslelo stejným způsobem a cítilo se stejně jako vy. V praxi to vypadá třeba tak, že říkáte věci jako „Kdybys mě měla opravdu ráda, tak bys se přestala vztekat.” „Jsi zlá holka, protože mě neposloucháš.”

Jedna ze studií zmíněné psycholožky Emily Loeb zjistila, že děti, jejichž rodiče používali manipulaci jako nástroj výchovy, byly v dospívání méně úspěšné ve škole, a také méně oblíbené mezi vrstevníky. Jako dospělí pak měli menší pravděpodobnost, aby si vytvořili funkční romantický vztah. Jiné výzkumy pak našly souvislost s rodičovskou psychologickou kontrolou a úzkostí u dětí. Kontrolující rodiče to přitom „myslí dobře.” Domnívají se, že díky jejich přístupu budou jejich děti odolnější. Příliš přísné a kontrolující rodičovství však zabraňuje tomu, aby dítě lépe poznalo samo sebe a aby si věřilo. Je důležité, aby naše děti cítily, že jejich pocity a názory mají hodnotu.

Neznamená to samozřejmě, že děti nepotřebují pravidla a limity, které se týkají například domácích povinností, povoleného času u obrazovek nebo doby, kdy mají jít spát. Děti se rozhodně musí učit, že jejich chování má důsledky, a tak za něj lépe přijmou zodpovědnost. Bezbřehá výchova bez limitů naopak může vést k tomu, že dítě je nejisté a bezradné.

Zlatá střední cesta

Většina výzkumů ukazuje, že rodiče by ve výchově měli usilovat o takzvanou zlatou střední cestu mezi příliš přísným a příliš benevolentním přístupem. Znamená to, že si vytvoříte určitá pravidla a hranice, a zároveň uplatňujete vřelý a laskavý přístup – a jste s respektem ochotni vyjednávat. Výzkumy ukazují, že děti autoritativních, nikoliv autoritářských rodičů ve škole dosahují lepších výsledků a ke svým rodičům jsou upřímnější. Jsou zároveň laskavější a soucitné. Děti, které se nebojí říct svůj názor, jsou v podstatě dětmi, které vědí, že jsou milovány a přijímány takové, jaké jsou.