Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rodina a děti

Jak ukončit vztah, aby to rodinu bolelo co nejméně?

Info ikona
rozchod

„Abyste po rozpadu vztahu mohli žít svobodně, bez zatížení a zranění, je třeba minulý vztah vědomě ukončit,” říká Michaela Fajnorová, mediátorka a zakladatelka projektu Empatea zaměřeného na řešení partnerských nesnází.

Iva Hadj Moussa | 2. 09. 2023

To, že se vztahy – ať už s dětmi, nebo bez nich – často rozpadají, je bohužel realita. Jak se s koncem vztahu vypořádat co nejlépe a tak, aby to co nejméně “odnesla” celá rodina? Proč je vlastně tak důležité uzavřít to, co bylo?

Dokud žijete příběhy z minulosti, které nebyly ukončeny – typicky „co by se stalo, kdybych…” není žádné místo pro příběh nový. Stále žijete ten minulý vztah, i když si toho nejste plně vědomi. Také manželský slib, který si partneři vymění, ta slova, která vyřknou, žádný rozsudek o rozvodu manželství zpět nevezme. Je dobré se zamyslet také nad tím, jakou váhu mají slova a sliby, které kdy vyřkneme. I tohle lze mezi bývalými partnery uchopit a narovnat tak, aby se již necítili vázáni sliby, které dali.

Jaké jsou typické etapy, kterými lidé při uzavírání vztahu procházejí?

Asi bych to nenazvala uzavírání vztahu, je to spíše ukončení vztahu, které nejde vztáhnout k jedinému okamžiku. Je to proces, který má různé fáze, jejichž polarita se často střídá. Je to emočně velmi náročné období, protože přirozeností člověka je být „součástí tlupy“ neboli přeneseně být mezi blízkými, mít blízké vztahové vazby, skýtá to pro nás od pradávna pocit jistoty, bezpečí. Prvotní akutní fáze konce vztahu, to přetržení blízké vazby, je přirovnáváno, co se týče emočního zatížení, k situaci, kdy vám někdo blízký zemře. Až tak velký šok to pro nás může být. Podvědomě se to vlastně pojí s otázkou boje o život. Tato fáze je plná emocí, pocitu selhání a ublížení, vzteku a zloby. Střídá se fáze bojovnosti, s podtextem vzteku a pomsty s fází lítosti, smutku a opuštění. Bohužel se často stává, že dojde k zaseknutí se v těchto negativních prožitcích a výsledkem jsou vleklé rozvodové tahanice a destrukce celého rodinného společenství.

Jak můžeme těmto tahanicím a nepříjemnostem předejít?

Pokud nezačneme sami se sebou vnitřně komunikovat, dá se to nazvat i pracovat, hledat více pohledů na nastalou situaci, zaseknutí nepovolí a sami si tím ukrajujeme ze svého života. Prvním krokem správným směrem je snaha pod návalem emocí odhalit jejich pravý důvod, tedy jaký vnitřní pocit nebo vjem tu emoci vyvolal, je to první krok k přijetí nové skutečnosti, a zároveň ke svobodě. Přece naše vnitřní spokojenost, štěstí a svoboda nemůže záviset na jednání někoho jiného. To bychom byli závislí na skutečnostech, které nemůžeme ovlivnit a někdo jiný by rozhodoval o tom, zda a jak se budeme cítit. Což souvisí i s další žádanou etapou procesu. Tou je přijetí zodpovědnosti, spoluúčasti na všem, co se v uplynulém vztahu odehrálo, vše, čeho jsme byli součástí. Ať již proto, že jsme se nepostavili za svoje potřeby nebo proto, že jsme přenechali odpovědnost za svůj život v danou chvíli na někom jiném. Velmi snadno vidíme chyby na druhých, které tam samozřejmě můžou být, ale ne úplně snadno vidíme tu naši spoluúčast na všech rozhodnutích a krocích.

Co by mělo být naším cílem?

Cílem by mělo být smířit se se změnou a přijmout ji. Tedy například situace, kdy necháte partnera jít, bez dalšího rozdmýchávání boje a vytváření ryze negativních vazeb a zachováte si do budoucna pozitivní náhled na vztah, který skončil, protože vždy se najde něco opravdu pozitivního, co vztah přinesl. Jen to prostě přes veškerá ta negativa, která sytíme, nevidíme. A nepřisuzujeme tomu hodnotu. Ať jde o objevení našich vnitřních hranic, které jsme neměli nastavené nebo o narození dětí. To je přece vždy vzájemným pozitivním darem obou partnerů! Ale nám v hlavě žije příběh „s kým teď budou děti trávit více času“ nebo „soud je stejně svěří mně“. Takové ty otřepané věty typu, že „vše zlé je na něco dobré“, opravdu, ale opravdu nechcete slyšet a samozřejmě není vůbec vhodné je používat. Avšak jejich obsah se opravdu s velkým odstupem času ukáže, a to už se nad nimi jen pousmějeme. Je dobré vyhledat odbornou pomoc, pokud je toho příliš, terapie může zejména v těch prvotních fázích opravdu pomoci situaci stabilizovat.

Mohlo by se vám líbit

Někdo jiný, ale vlastně pořád stejný: Jak první láska ovlivňuje “váš typ“ partnerů

Dejte si ruku na srdce a zamyslete se, kolik toho má váš současný partner společného s vaší první láskou. Nebo si celkově udělejte inventuru vašich bývalých. Pokud si jsou až podezřele podobní, má to své vysvětlení.
marianne.cz

Jaké jsou způsoby, jak se vyrovnat s emocemi, ukončit vztah a otevřít se novým možnostem? A jaké nás mohou potkat překážky, nástrahy a obtíže?

Takovou základní informací nebo spíše zásadou, kterou každý již určitě slyšel je, že není vůbec dobré emoce potlačit, snažit se je zavřít do šuplíku. Jednak si to tělo pamatuje a jednak se jim vždy podaří vyplavat na povrch, a to ještě i v pro nás méně čitelné situaci a formě, již nepozorovaně, už si nespojíme, že tahle „zakopaná“ emoce zrovna teď, o pět let později, ovlivňuje naše nevědomé jednání a očekávání a také kolikrát i zdraví.

Máme tedy své emoce přijmout? Třeba i vztek a zklamání?

Ano. Emoce je skutečně potřeba prožít a přijmout, tím jim umožníme i odeznít. Přijmeme je třeba tím, že je pojmenujeme a odhalíme, co je způsobilo, proč se tak cítíme. Ovšem je zde takové malé úskalí. Je žádoucí emoce prožít, ale už je méně dobré, aby se emocím podařilo na delší dobu nad námi převzít nadvládu. To potom pácháme věci, které nám cestu neulehčí. Zase se budu opakovat, zvláště v partnerských krizových situacích, kde jsou partneři zároveň rodiči, je dobré vyhledat pomoc a nepřilévat oleje do ohně. Protože ten prvotní oheň je žádoucí, právě z důvodů, které jsem výše uvedla – protože spustí všechny skryté emoce, které mají svůj důvod i původ. Ale když hoří moc dlouho, sežehne vše kolem. A chceme předat dětem zkušenost, že i když se nevyvíjí věci tak, jak bychom si přáli, nemusí to nutně znamenat zničení všeho a všech, kteří se toho účastní. Vytvořit místo blízké pozitivní vazby, která právě zanikla, vazbu negativní (zášť, pomsta, „já ti ukážu“, touha po kontrole, nenávist) se velmi snadno nabízí, ovšem tu velkou tíhu s sebou neseme dál a zatížíme jí jakýkoliv náš další potencionální vztah. Také se nebudeme cítit volní a svobodní. Už si nevzpomínám si, kdo je autorem té věty, ale zapamatovala jsem si ji: „Vztah, který neskončil v míru, neskončil nikdy.”

Do jaké míry je důležité, abychom si z minulého vztahu také něco odnesli? Poučili se?

Myslím, že vždy si z každého vztahu něco odneseme. Nechci, aby to vyznělo příliš sarkasticky, ale na úrovni zkušeností se tomu v podstatě nelze vyhnout. Jen záleží na nás, jak se získanými informacemi a poznatky – převážně o sobě samém – naložíme. Nespadají sem poznatky o bývalém partnerovi nebo partnerce – např. to bych do ní nikdy neřekl, byl to lhář a podvodník apod. To nás totiž nikam dále neposune. Důležité jsou poznatky a informace typu: „Od kdy jsem začala vnímat, že není něco v pořádku a nezabývala se tím?“ „Proč jsem přestal mít potřebu otevřeně komunikovat a sdělit svoje potřeby?" „Proč jsem se vzdala svých koníčků a upozadila svoje JÁ?“ „Proč jsem se za sebe nepostavila?“ To slouží k tomu, abychom odhalili naše vlastní vzorce chování a jednání, které v důsledku vedly k tomu, že jsme se ocitli v situaci, která se nám nelíbila nebo nám ublížila. Abychom se do ní už znova nedostávali a nepodstupovali „ten stejný příběh“ v dalším vztahu. Což se opravdu často i stává – v novém vztahu se po čase začne odehrávat více či méně podobný příběh. Takže pokud nechceme zažívat opakovaně ten stejný příběh, před kterým zároveň utíkáme, je nad míru důležité si z každého vztahu odnést především informace o sobě. Které právě nejsnáze zjistíme skrze emoce, které tak třaskavě vyplavou, i když nechceme.

Mohlo by se vám líbit

Ghosting aneb Rozchod beze slova

Rozcházet se, to není jednoduché pro nikoho. Bez bolesti se to neobejde – a to na obou stranách. Emoční jizvy si totiž nenese jen opouštěný. Náročné je to i pro toho, kdo se rozchází. Říct druhému do očí, proč je konec, může být pro někoho tak těžké, že se raději uchýlí ke ghostingu: neřekne proč a prostě se vypaří jako duch.
marianne.cz

Jak nám může pomoci psychoterapie?

Zejména ve fázích, kdy emoce přeberou nadvládu nad vším děním a začnou se projevovat i po fyzické stránce – nespavostí, vnitřním třesem, zvýšenou agitovaností, odmítáním jídla apod., je na místě i případně zkontaktovat lékaře. Tělo odráží odehrávající se traumatický zážitek a je dobré si to uvědomit a neprohlubovat tento stav, který je sice normální, ale umí se také vymknout zcela kontrole a ohrozit naše zdraví, pracovní a společenské uplatnění. V těchto fázích je právě psychoterapie velkou oporou ke stabilizaci prožívání a jedním z pevných bodů, které člověk v takové situaci potřebuje. Nejedná se o žádné selhání, ani píseň Karla Gotta „To musím zvládnout sám“ – naopak, je potřeba se začít o sebe starat a pečovat. Také je řada vzorců, ve kterých žijeme, zakotvena hluboko v dětství, například naše sebepojetí a sebehodnota. A to je právě práce a prostor pro psychoterapii, a pokud se podaří nějaký vzorec „prokouknout“ – to jsou takové ty „aha“ momenty, už nám to nikdo nesebere, už budeme příště vědět a podaří se nám z něj vyjít.

Jak konkrétně vaše poradna pomáhá klientům ukončit vztah?

Všechny výše uvedené otázky a kroky řešíme s bývalými partnery v rámci přípravy na rozchodový obřad, kdy se osobně nebo on-line setkáváme a pomocí otevřených otázek mapujeme potřeby každého z partnerů, co je ještě tíží a co považují za nevyřešené a neuzavřené, naopak také čeho si velmi váží a co je v průběhu vztahu obohatilo. Důležitou součástí obřadu je potom rozvázání slibu a vyslovení závěrečného sdělení partnerovi, co pro nás vztah znamenal, co dobrého nám do života přinesl a poděkování za společnou cestu. Také řešíme otázku, jak naložit s prstýnky – mají velký symbolický význam. Obřad samotný je zcela přizpůsobený představám a požadavkům partnerů – může být na louce, na zámku, s rodinou a přáteli nebo jen ve dvou.

Mohlo by se vám líbit

Stará láska nerezaví, nebo ano?

Milují se – rozejdou se – znovu se dají dohromady. A tak donekonečna. Každá z nás nejspíš nějaký takový pár zná a nejedna v podobném vztahu žijeme. Proč se vracíme ke svým ex? A proč to většinou nevyjde ani napodruhé?
marianne.cz
Zdroj článku