Rodičovské předsevzetí? Nekřičet na děti

Na začátek by měla zaznít jedna věc – nikdo nejsme dokonalý a i sebeklidnější a sebevyrovnanější mámě nebo tátovi občas rupnou nervy a zakřičí. Nemusíte mít obavy, že když sem tam na své dítě zvýšíte hlas, způsobíte mu doživotní trauma. „Pokud není řev rodičů na denním pořádku a je spíše výjimečný, pravděpodobně na vašem vztahu nezanechá trvalé poškození. Zvláště v případě, že se za svou přehnanou reakci dokážete omluvit," řekla pro server cnbc.com americká klinická psycholožka Jazmine McCoy. „Pokud je však takové chování běžné, může to narušit vaše spojení s dítětem,” dodává expertka a nabádá rodiče, aby trénovali schopnost zachovat chladnou hlavu.

Křikem k úzkosti

Proč vlastně může být častý řev škodlivý? U dětí, na které jejich rodiče často křičí, je podle studie z roku 2013 zveřejněné v The Journal of Child Development pravděpodobnější, že se u nich rozvinou problémy s chováním, nízké sebevědomí a deprese. Pokud totiž ve vašem vztahu s dítětem nepřevládají pozitivní interakce, ale naopak ty negativní, děti se necítí dostatečně přijímány a podporovány.

Ke křiku se mnohdy uchylují rodiče, kteří tvrdí, že jejich děti jsou „nezvladatelné” a „problematické.” Právě v těchto případech si ale křikem nepomůžete. „Místo toho, aby řev napravil chování vašich dětí, spouští v jejich mozku stresovou reakci, která vede ke zvýšení úzkosti. To může stát v cestě dětské schopnosti se učit a rozvíjet,” tvrdí Jazmine McCoy.

V první řadě bychom se měli zamyslet nad tím, co křikem učíme své děti – a jaký pocit v nich vyvoláváme. Zároveň bychom si měli upřímně odpovědět na otázku, proč je naší reakcí právě křik. Co ho spouští? Bezmoc, únava, přetížení, tlak, bezradnost? A jak se případně takového napětí zbavit, abychom mohli zvolit jinou taktiku?

Ať už jste vystresovaní a frustrovaní z jakéhokoliv důvodu, Jazime McCoy navrhuje hlubokou rodičovskou sebereflexi: „Je zcela zásadní, byste lépe porozuměli sami sobě a dostali se ke kořenu svých emocí.” Psycholožka navrhuje své emoce prozkoumat tak, že si je budete zapisovat do speciálního deníku. Podle ní je to organizovaný způsob, jak si odpovědět na otázky typu: Jaké jsou situace, kdy se cítím nejvíce frustrovaný? Proč mě frustruje určitý typ chování mého dítěte? Jaká je moje nejčastější reakce?

Dejte si pauzu… a omluvte se

Právě porozumění spouštěčům vlastního vzteku vám pomůže zachytit okamžik předtím, než ztratíte chladnou hlavu a začnete na dítě křičet. Pomůže vám to uvědomit si, že křikem celou situaci možná ještě více eskalujete, místo toho, abyste ji zklidnili (jako ten, kdo je ve vztahu dítě - rodič ten dospělý a zralý).

„Pokud rodiče pocítí nutkání křičet, měli by se zastavit, rozdýchat to a vymyslet vhodnější způsob řešení,” doporučuje Jazime McCoy. V případě, že vás nic nenapadá, si můžete říct: „Dobře, momentálně nevím, jak naložit s touto situací, a proto si dám pauzu. Nějak to zvládneme.”

Další důležitou věcí, kterou byste se měli naučit (pokud ji ještě neumíte), je umět se dítěti omluvit. „Domnívám se, že jednou z nejdůležitějších věcí, kterou dítě může uslyšet od svého rodiče, je věta: Omlouvám se… Pracuji na sobě a vím, že dělám chyby,” tvrdí psycholožka. Podle ní byste měli svému dítěti dát jasně najevo, že odpovědnost být v klidu je na vás, rodičích, nikoliv na potomcích. Pokud se neovládnete a na děti zakřičíte, později se jich můžete zeptat, jak se u toho cítily. Tím pro své dítě modelujete chování, které vede k větší emoční inteligenci. „Vyzýváte tím své děti k tomu, aby pojmenovaly a sdílely vlastní emoce. Ukazujete jim vztah, který je upřímný a autentický."