Nejednejme s miminky a batolaty jako s dospělými, říká o formování dětského sebevědomí psychoterapeutka

V jaké fázi života se rozhoduje o tom, jaké budeme mít sebevědomí v dospělosti?

O tom, jakou kvalitu má naše sebevědomí, se zpravidla rozhoduje v prvních letech našeho života. Pravděpodobně se utváří ještě mnohem dříve – a to už okamžikem našeho početí. Záleží na tom, jestli nás naši rodiče chtějí, nebo ne. Zda-li jsou spolu v souladu, nebo nikoliv. Po našem příchodu na svět je zásadní, jestli máme rodiče, kteří nás vnímají a naplňují naše neodkladné vývojové potřeby. Ty jsou totiž velmi specifické. Jde o to, že zhruba do třetího roku si lidská bytost není vědoma sama sebe, psychologie mluví o teprve probouzejícím se já.

Je to tedy tak, že základy sebevědomí se formují už u miminek?

Ano. Nejmenší děti jsou přitom plně závislé na svých pečovatelích, kteří skrze své vlastní vnímání a reakce zprostředkovávají dítěti pozvolný vstup do jeho sebevnímání i emocionálního prožívání. Na tom, jak tohle rodiče dělají, záleží, co se v pozvolna ustupující mlze probouzejícího se dětského sebeuvědomování odehrává a zda dítě sebe samé vnímá jako vítané a přijímané, nebo přehlížené či dokonce odmítané. Novorozenci a malá miminka jsou zcela vydaná napospas svým pocitům a potřebám, které ale ještě neumějí rozpoznat a regulovat. Pro nezralost své nervové soustavy nemají možnost stresu uniknout ani se uklidnit. Potřebují pomoc rodičů nebo jiné blízké pečující osoby. Pokud svět můžeme skrze své pečovatele vnímat jako přívětivé a spolehlivé místo, získáváme niterně stabilní základ, na kterém později stavíme v běžných i výjimečných situacích a který nám pomůže projít i těmi nejhoršími časy - časy krizí, ztrát, nesplněných přání, proher a dalších výzev.

Nabízí se otázka, jestli je míra našeho sebevědomí daná tím, jaké jsme měli rodiče…

Rodič svým působením, prožíváním a příkladem předurčuje schopnost vyznat se v sobě, chovat se k sobě láskyplně a ano, také mít přiměřené sebevědomí. Je smutnou pravdou, že jedním z vůbec nejčastějších problémů, který lidé přinášejí do psychoterapeutických ordinací, je právě narušený vztah k sobě, sebeodcizení, neschopnost rozumět si a vnímat smysl vlastního života. Hlubší analýza pak obvykle potvrdí, že podobné odpojení si většina lidí nese už ze svého dětství.

Jak se vlastně nízké sebevědomí projevuje v našem každodenním chování a prožívání?

Jde o všechny projevy, které svědčí o tom, že dotyčný se sebou není ve vnitřním kontaktu a nemá vytvořený vztah k sobě samému. Nepřijímá se. Je k sobě přehnaně kritický, nebo naopak nekritický. Neumí rozlišit, co je a není důležité. Pořádně se neorientuje v tom, co chce a nechce. Na nevědomé úrovni se pořád s někým srovnává, touží po tom, co mají druzí, bývá ušlápnutý, nebo naopak soupeřivý. Prožívá nějaký druh nerovnováhy v oblasti vztahové autonomie. O nízkém sebevědomí svědčí každé sebeponižování i každé sebenadřazování. Nesebevědomému člověku navíc chybí přiměřená rovnováha v situacích, kdy potřebuji říct ano, nebo ne. Kdy mám posoudit, zda zůstat, nebo odejít. Rozhodnout, kde se přizpůsobím, a kde věci udělám po svém. Tohle vše je v nějaké míře patrné už od předškolního věku. Ze své rodiny si dítě nese „strategii přežití“, kterou nejprve nevědomě uplatňuje v soužití s rodiči, a poté si ji, obvykle též nepozorovaně, přenáší do všech dalších vztahů. Více o tom prozrazuje teorie a praxe citové vazby neboli attachmentu.

Je něco, na co by si rodiče měli dávat v tomto ohledu obzvlášť pozor?

V praxi vidíme, že rodiče nejvíce chybují v tom, že s miminky a batolaty jednají jako s dospělými, ve smyslu „tohle si to dítě ke mně nemůže dovolit!” Jenže dítě není malý dospělý. Vše, co rodič po něm chce - včetně uklidnění ze záchvatu nekontrolovaného vzteku - mu má nejprve on sám ukázat svým příkladem a dítě ukonejšit skrze své vlastní zachování klidu. Je vcelku k ničemu chtít měnit chování dítěte v inflaci slov, zákazů a příkazů. Děti příliš nereagují na slova, nýbrž především na emoční atmosféru.

Co si myslíte o zákazech a trestech?

Jejich uplatňování považuji za překonané. Zejména fyzické tresty se ukazují být kontraproduktivní. Ani ironie nebo sarkasmus nejsou v komunikaci s dětmi, které všechno berou doopravdy, vhodné. Vyhýbejme se ve výchově extrémům. Oba do krajnosti vychýlené způsoby, rigidně autoritářský i liberálně bezhraniční, jsou považovány za poškozující. Žádoucím hledaným ideálem je výchova respektující a vědomá, zahrnující laskavé, přirozeně autoritativní vedení rodičů, usilujících o rovnováhu mezi přiměřeným ukázňováním dítěte, vymezováním hranic, a podporou jeho autonomní osobnosti. A velmi rozhoduje kvalita našeho vztahu. Pokud se máme upřímně rádi, chceme si vyjít vstříc.

Čím ale zákazy a tresty nahradit?

Je to alchymie. Hlavním motivačním faktorem je ve výchově je, znovu to zdůrazněme, láskyplný vztah dítěte a rodičů. Tedy nikoliv už hierarchie moci, strohá přísnost nebo i zastrašování a manipulování, jako to bylo běžné dřív. Většina rodičů, kteří řeší tohle téma, přiznává, že děti fyzicky trestají, když se sami dostanou do afektu a ztratí sebeovládání. Posléze z toho vůbec nemají dobrý pocit. Uvědomují si, že právě tohle je na výchově nejtěžší - řídit se sami tím, co po dětech chceme. Dnešní výchova plyne oběma směry. Také rodiče se významně a vědomě mění působením svých dětí. A to v každém věku.

Odkdy už dítě může bezpečně strávit nějaký čas mimo domov, například přespat u babičky, nebo v pozdějším věku strávit dopoledne v nějakém předškolním zařízení?

Na rozdíl od kojenců a mladších batolat, kteří ještě odloučení od rodičů vnímají jako bolestnou ztrátu a opuštěnost - jejich mozek není schopen vnímat čas - po druhém roce děti už obvykle umějí trochu vybalancovat rozdíl mezi společenstvím a samotou. Zvládnou, když je chvíli hlídá někdo jiný, zvláště pokud je to osoba blízká a milovaná nebo taková, která nabízí příjemnou změnu a třeba nové způsoby hry. Vývojově do tří let respektujme, co dává dítě svým chováním a případnou separační úzkostí najevo. Později se ho snažíme v samostatnosti citlivě podporovat a vytváříme příležitosti si ji vyzkoušet. Co dítě může vyřídit samo, ať vyřídit zkusí.