Říká se, že dětství je nejšťastnějším obdobím života. Podle psychoterapeuta Martina Zikmunda je to ale mýtus. Právě první roky po narození jsou z hlediska psychiky nejnáročnější – a přestože si je vědomě nepamatujeme, mají zásadní vliv na to, jací jsme v dospělosti.
Dětství je podle odborníka vlastně nejdrsnější fáze života. Mozek malého dítěte totiž ještě není vyvinutý tak, aby dokázal regulovat emoce. Každá frustrace – hlad, chlad, samota – je pro něj extrémně intenzivní. „Dítě nemá kapacitu pochopit, že nepohodlí je dočasné. Prožívá ho jako existenční ohrožení,“ vysvětluje psychoterapeut Martin Zikmund. I proto podle psychoanalýzy vzniká tzv. dětská amnézie: první roky života si nepamatujeme, ale zkušenosti zůstávají uloženy v nevědomí a ovlivňují naše reakce, vztahy i sebepojetí.
Zásadní roli v tomto období hraje vztahová vazba. Do zhruba tří let se formuje způsob, jakým se vztahujeme k sobě i k ostatním. Bezpečná vazba znamená, že se ve vztazích cítíme svobodně a v bezpečí. Nejisté typy vazby – například vyhýbavá – mohou vést k tomu, že je pro nás blízkost ohrožující a ze vztahů máme tendenci utíkat. Typickým rizikovým faktorem je například dlouhodobé nechávání dítěte „vyplakat se“.
Co tedy dítě skutečně potřebuje? Podle Zikmunda jsou klíčové dvě věci: bezpodmínečná láska a bezpodmínečné přijetí. Bezpodmínečná láska znamená, že dítě cítí, že je milováno, i když zlobí. Bezpodmínečné přijetí si rodiče často pletou s bezpodmínečným souhlasem – ten ale dítěti neprospívá. Hranice jsou důležité, protože dávají pocit bezpečí. „Můžu přijmout emoci dítěte, ale zároveň jasně říct, že některé chování není v pořádku,“ říká terapeut.
Velmi podceňovaným, a přitom zásadním prvkem zdravého vývoje je hra. Ne řízené aktivity, ale spontánní hra spojená se smíchem, opakováním a pohybem. Právě ta podle výzkumů posiluje sebevědomí dítěte a učí ho, že ztráta kontroly nemusí být nebezpečná.
Dobrou zprávou je, že genetika není osud. Přestože část naší povahy dostáváme do vínku, prostředí a vztahy rozhodují o tom, co se skutečně projeví. A i když žádní dokonalí rodiče neexistují, snaha o porozumění, přijetí a vědomější přístup může přerušit řetězec nevědomě předávaných vzorců. Rodiče jsou jen lidé – a právě to je možná to nejdůležitější, co si z dětství můžeme odnést.
Bez chyb není pokrok
Trocha nadsázky na závěr? Jak říká Martin Zikmund, je zcela v pořádku, že rodiče svému dítěti tak trochu pos..ou život. Děti totiž díky tomu mají potřebu dělat věci lépe než jejich rodiče. A to je vlastně podmínkou veškeré evoluce na zemi, jinak bychom tady ještě mlátili kyjem... „Je tedy úkolem rodiče dětem aspoň trochu pokazit život (a většina z nich v tom uspěje), bez toho by nevznikla nutnost inovace,“ uzavírá psychoterapeut.
Více o tématu se dozvíte v první epizodě podcastu 13 hříchů rodičovství
Doporučujeme
reklama
Kdo je Martin Zikmund?
Vystudoval telekomunikační techniku na FEL ČVUT v Praze a podnikání a management v průmyslu na MÚVS ČVUT v Praze. Po 15 letech v byznysu se začal věnovat psychoterapii, absolvoval Pražskou psychoterapeutickou fakultu, Rogeriánský psychoterapeutický výcvik v Diakonii CČE a desítky kurzů a sebezkušenostních seminářů v Česku i v zahraničí. Dlouhodobě se věnuje spolupráci se Státním zdravotním ústavem a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce v oblasti pracovní medicíny a témat ohledně stresu a rezilience. Více se o něm dozvíte na martinzikmund.cz.
