Rodiče můžou (nevědomky) dítěti zkazit život. Z dětství si neseme víc, než si myslíme, říká psychoterapeut

Dětství je podle odborníka vlastně nejdrsnější fáze života. Mozek malého dítěte totiž ještě není vyvinutý tak, aby dokázal regulovat emoce. Každá frustrace – hlad, chlad, samota – je pro něj extrémně intenzivní. „Dítě nemá kapacitu pochopit, že nepohodlí je dočasné. Prožívá ho jako existenční ohrožení,“ vysvětluje psychoterapeut Martin Zikmund. I proto podle psychoanalýzy vzniká tzv. dětská amnézie: první roky života si nepamatujeme, ale zkušenosti zůstávají uloženy v nevědomí a ovlivňují naše reakce, vztahy i sebepojetí.

Mohlo by se vám líbit

Nechceme děti, říká současná mladá generace. Důvodem je touha po svobodě i strach z budoucnosti

Bezpodmínečná láska je klíčová

Zásadní roli v tomto období hraje vztahová vazba. Do zhruba tří let se formuje způsob, jakým se vztahujeme k sobě i k ostatním. Bezpečná vazba znamená, že se ve vztazích cítíme svobodně a v bezpečí. Nejisté typy vazby – například vyhýbavá – mohou vést k tomu, že je pro nás blízkost ohrožující a ze vztahů máme tendenci utíkat. Typickým rizikovým faktorem je například dlouhodobé nechávání dítěte „vyplakat se“.

Co tedy dítě skutečně potřebuje? Podle Zikmunda jsou klíčové dvě věci: bezpodmínečná láska a bezpodmínečné přijetí. Bezpodmínečná láska znamená, že dítě cítí, že je milováno, i když zlobí. Bezpodmínečné přijetí si rodiče často pletou s bezpodmínečným souhlasem – ten ale dítěti neprospívá. Hranice jsou důležité, protože dávají pocit bezpečí. „Můžu přijmout emoci dítěte, ale zároveň jasně říct, že některé chování není v pořádku,“ říká terapeut.

Mohlo by se vám líbit

Rodiče z generace Z vychovávají děti jinak než mileniálové. Nejsou tak laskaví a benevolentní, ale ani vyčerpaní

Hrajte si!

Velmi podceňovaným, a přitom zásadním prvkem zdravého vývoje je hra. Ne řízené aktivity, ale spontánní hra spojená se smíchem, opakováním a pohybem. Právě ta podle výzkumů posiluje sebevědomí dítěte a učí ho, že ztráta kontroly nemusí být nebezpečná.

Dobrou zprávou je, že genetika není osud. Přestože část naší povahy dostáváme do vínku, prostředí a vztahy rozhodují o tom, co se skutečně projeví. A i když žádní dokonalí rodiče neexistují, snaha o porozumění, přijetí a vědomější přístup může přerušit řetězec nevědomě předávaných vzorců. Rodiče jsou jen lidé – a právě to je možná to nejdůležitější, co si z dětství můžeme odnést.

Bez chyb není pokrok

Trocha nadsázky na závěr? Jak říká Martin Zikmund, je zcela v pořádku, že rodiče svému dítěti tak trochu pos..ou život. Děti totiž díky tomu mají potřebu dělat věci lépe než jejich rodiče. A to je vlastně podmínkou veškeré evoluce na zemi, jinak bychom tady ještě mlátili kyjem... „Je tedy úkolem rodiče dětem aspoň trochu pokazit život (a většina z nich v tom uspěje), bez toho by nevznikla nutnost inovace,“ uzavírá psychoterapeut. 

Více o tématu se dozvíte v první epizodě podcastu 13 hříchů rodičovství

Kdo je Martin Zikmund?

Vystudoval telekomunikační techniku na FEL ČVUT v Praze a podnikání a management v průmyslu na MÚVS ČVUT v Praze. Po 15 letech v byznysu se začal věnovat psychoterapii, absolvoval Pražskou psychoterapeutickou fakultu, Rogeriánský psychoterapeutický výcvik v Diakonii CČE a desítky kurzů a sebezkušenostních seminářů v Česku i v zahraničí. Dlouhodobě se věnuje spolupráci se Státním zdravotním ústavem a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce v oblasti pracovní medicíny a témat ohledně stresu a rezilience. Více se o něm dozvíte na martinzikmund.cz.

Zdroje: Autorský článek, podcast 13 hříchů rodičovství