Vysvědčení? Rozhodně bychom měli ocenit snahu, říká psycholožka Hana Žáčková

Měli bychom děti za hezké vysvědčení odměňovat?

Přikláním se k názoru, že je vždy třeba odměnit jakoukoliv snahu, ne jen výsledek. Odměna by samozřejmě měla být adekvátní. Pokud jako rodič vím, že dítě vynaložilo opravdu snahu i v předmětech, za které i dál nosí horší známky, je dobré dát dítěti najevo, že si jeho snahy ceníme. Dítě je pak motivovanější alespoň pro nějakou snahu. Kdybychom příliš tlačili na výkon ve věcech, které dítěti nejdou, mohlo by se stát, že se přestane snažit úplně, protože si řekne: "Já se tak snažím, a nic z toho. To se na to vykašlu a výsledek bude stejný." Je proto vhodné si uvědomit, že ne všichni umíme všechno. Každý z nás má vlohy pro jiné věci, a tak nemůžeme ani po dětech chtít, aby se jim ve všem dařilo na 100 %. A takto o tom můžeme mluvit i s dětmi, jen si to musíme připustit my sami.

Nejsou odměny "uplácení"?

Podle mého názoru nikoliv. Je dobré si při při začátku školního roku domluvit "pravidla hry", podle kterých se budeme ve školním roce řídit. Protože jak zmiňuji výše, nemusí být odměněny jen jedničky, ale pokud dítěti nejde některý z předmětů, oceníme i to, že má trojku, a to díky své snaze.

Je vhodné děti za vysvědčení nějakým způsobem trestat?

Trestům jako takovým bych se vyhýbala. Strach z trestu spíše způsobí, že se dítě uzavře, postaví se do obranné pozice a nebude dál schopné spolupracovat. Lepší je mluvit s dítětem poté, co takzvaně "vychladneme", abychom jednali co nejvíce racionálně. V hlavě si dáme dohromady, co dítěti chceme sdělit, jaký by měl být cíl našeho dialogu. Je vhodné zkusit najít s dítětem kompromis v tom, jak s danou situací naložíme - tím dítě vedeme k umění efektivně diskutovat a také se zdravě sebehodnotit. Pokud hodnocení přichází jen zvenku, můžeme o sobě získat nezdravý sebeobraz, ať již v přehnané sebedůvěře, nebo naopak v žádné sebedůvěře.

Nemyslíte si, že jako rodiče známky bereme až moc vážně?

Zaslechla jsem názor, že známky jsou objektivní, protože hodnotí podle jasných pravidel. "Kdo má bez chyb - jednička, kdo má jednu až dvě chyby - dvojka…". Jenže i když po známkách chceme objektivitu, ten, kdo nastavuje normu, je vždy učitel. A ne všichni učitelé budou hodnotit na všech školách všechno stejně, dokonce ani na jedné škole nehodnotí dva učitelé téhož předmětu stejně. Je to tedy subjektivní. A tak je třeba na známky také pohlížet. A ano, rodiče si někdy známky berou velmi osobně. Má to mnoho příčin. Mezi nimi i tu, že výsledky jejich dětí jsou pro ně jejich vizitkou, zda zvládají své rodičovství, nebo sami zažili neúspěchy a nechtějí, aby to jejich dítě mělo stejně, případně s dětmi tráví hodiny a hodiny domácí přípravou a chtějí, aby to bylo vidět i na známkách. Ale jak se říká - každý je originál, nechtějme proto děti formovat přes naše nejistoty.

Jakým způsobem bychom měli reagovat na to, když dítě přinese na vysvědčení špatné známky?

Pokud máme jako rodiče průběžně po celý rok představu, v čem se dítěti daří a v čem ne, jaké známky nosí z jakého předmětu, na konci školního roku by nás vysvědčení nemělo překvapit. I v dnešní době různých aplikací, které se staly náhradou za papírové žákovské knížky, se může ale stát, že bude nějaká špatná známka neočekávaná. V té chvíli můžeme jako rodič reflektovat, že jsme překvapení, neříkejme však, že jsme zklamaní. Překvapení je naše emoce, ale zklamáním dáváme dítěti hodnocení. O vysvědčení je nutné spolu mluvit, sednout si k němu společně, diskutovat o tom, proč se v jakém předmětu daří méně než v jiném, jestli v příštím školním roce můžeme nastavit něco jinak, aby se situace změnila. Reflektujeme také, co se podařilo, v čem je zlepšení, a to nemusí jít vždy o jedničky, stačí malé pokroky.

Někdy se bohužel děti z vysvědčení hroutí. Občas se vyskytnou i pokusy o sebevraždu… Jak můžeme pomoci dítěti, aby se známkami příliš nestresovalo? Jak mu můžeme pomoci zmírnit napětí?

Zde je dobré zopakovat, že ne všichni jsme dobří na všechno, neměli bychom to chtít ani po dětech. A měli bychom o tom průběžně společně mluvit. Vybízet ke snaze, tu ocenit. Děti od nás jako od dospělých získávají představu, že jakákoliv jiná známka než jednička je špatně, a k chybě tedy nepřistupují jako k něčemu, co člověka učí a posouvá, ale jako ke stresoru. A to je tlak, který působí celý rok, někdy celých devět let povinné školní docházky, ze kterých se ze školy nedá odejít. Kdyby se nám v práci takhle dlouho nedařilo, a byli bychom za to pravidelně trestáni, kdo z nás by v ní chtěl zůstat? Děti ale nemají na vybranou. Proto někdy jako únik volí radikální kroky. Možné napětí je tedy vhodné mírnit průběžně, a i před samotným posledním školním dnem je dobré se s dítětem bavit o tom, jaké známky na vysvědčení čeká. Je nutné ho ujistit, že i pokud by se objevily známky horší, jsme tu pro něj a budeme mu oporou. Není vhodné hodnotit, srovnávat s ostatními dětmi, ani sourozenci. Můžeme se zaměřit na to, že dítě má své jiné přednosti, které se na známkách nemusí odrazit.

Myslíte si, že by se děti měly o prázdninách učit a "dohánět" učivo, nebo spíše odpočívat?

Jako rodič bychom si měli říct, jaké máme dítě - některé děti umí přerušit činnost a v klidu se k ní potom navrátit, takže prázdniny bez problémů zvládnou bez učení a ke konci prázdnin si začnou opakovat, aby pro ně nebyl návrat do školy takový šok. Některé děti naopak potřebují průběžně procvičovat, aby nevypadly z rytmu. Zde platí oblíbené “všeho s mírou”. Pokud budeme přes prázdniny nutit děti do učení, neodpočinou si tak od tlaku, kterému každý školní rok čelí. A to nemluvím jen o známkách a učení, ale také se musí vyrovnávat s třídním kolektivem, s autoritami a podobně. Na začátku prázdnin je dobré si tedy říct, v jaké míře se čemu budeme věnovat - a opět je možné jít přes diskusi - jestli budeme procvičovat od pondělí do pátku vždy 10 minut, nebo každý čtvrtek 30 - 40 min, jestli budeme číst večer před spaním nebo po obědě. To vše záleží na tom, jaké způsoby učení dítěti vyhovují a také tedy na tom, jak se dohodneme.