Přejít k hlavnímu obsahu
Rozhovory

Eva Jiřičná: Všechno musí pryč

Proč má architektka Eva Jiřičná (77) tak ráda prázdné stěny, jak vypadal její život po boku Jana Kaplického v Londýně 70. let a co si myslí o brexitu, zjišťovala Klára Mandausová.

Klára Mandausová | 20. 03. 2017

V zasedací místnosti pražského studia AI – DESIGN sedí drobná žena v tmavém s krátkou pelerínou kolem ramen, perfektně upravené vlasy i nehty, nalíčený obličej. Nabízí mi čaj, sama si do toho svého lije mléko. „Zrovna včera jsem vymrzla na stavbě ve Zlíně. Rozestavěná budova, všude táhlo, na hlavě jsem měla helmu, přes sebe oranžovou vestu, ani jsem pořádně nemohla strčit ruce do kapes. Brrr,“ ukazuje, jak se snažila zahřát. Napadne mě, že ač to tak na první pohled nevypadá, mám před sebou ženu, pro kterou nejsou stavby pouhé vizuály v teple ateliéru. 

Jste původem ze Zlína. Líbí se vám jeho architektura?

Narodila jsem se tam, takže Zlín pořád vidím očima dítěte. Vyrostla jsem za války a byla jsem strašně maličká, když jsme se odsud stěhovali, ale jezdila jsem tam na prázdniny. Udržela jsem si ho v paměti jako město, které mám ráda. Nemá ekvivalent nikde na světě.

V čem je unikátní?

Je to jediné moderní město postavené mezi válkami. Architektura byla provizorní, ale velice dobře promyšlená. Baťa chtěl naučit ševce, kteří přišli z hor a vesnic, žít ve městě. Udělal jim u domků malou zahrádku, všude cesty, obchody, služby, biograf. Když jsem chodila do školky, maminka se mnou nemusela, nepřecházela jsem žádnou silnici. A pořád to funguje, ve Zlíně jsou tyhle baráčky, cihlové krabice, postavené na deset let, nejžádanější. 

Dnes se staví obráceně. Spousta domů a žádné služby, školky, školy. 

Ano, tehdy všichni žili dohromady. Dodnes si pamatuju všechny sousedy. Když chodil Mikuláš, obešel spoustu domů, lidi se znali, pomáhali si, jak mohli, válka nebyla nejjednodušší. 

Když jste v Anglii začínala, bydlela jste ve vlastním? 

Nejdřív jsem měla jeden pokoj v bytě typické anglické landlady. Ta si pronajala od státu tři pokoje, v jednom bydlela sama, ve druhém její nájemníci. Koupelnu a kuchyň jsme měli společnou. To mi bylo dvacet devět. Trvalo to pět šest let, pak jsem si našla s Janem Kaplickým k pronájmu byt v centru Londýna, v domě ze sedmdesátých let. Tam nebylo vůbec nic. Museli jsme si ho celý zařídit. Ale ve dvou se to dalo zvládnout. Pak jsme se přestěhovali do maličkého, velmi příjemného bytu, který jsem mu po rozchodu nechala a zase odešla k jiné landlady.

Takže žádné vlastní bydlení.

To přišlo až po třinácti letech u jedné firmy, dali mi pět tisíc liber, částku, která je dnes v souvislosti s bydlením k ničemu, ale tehdy mi stačila na malý byt ve strašném stavu. Vlastníma rukama jsem ho musela vyčistit. Když jsem ho zvelebila, tak jsem ho prodala a koupila si větší. Jsem v něm sedmadvacet let. 

Platí i u vás, že kovářova kobyla chodí bosa?

Ano, přesně tak. Můj byt je vždycky ten poslední projekt, který existuje. Zrovna dnes ráno jsem se v pražském bytě dívala na strop, pořád tam visí žárovky. Ještě jsem nezvládla někomu říct, aby přišel a změnil to. Mám tu jednu židli, nemám jídelní stůl.

Jak to? 

Navrhla jsem ho, ale je komplikace najít někoho, kdo ho vyrobí.

Je to proto, že nechcete dávat do bytu něco, o čem pochybujete, nebo jen nemáte čas? 

Obojí. Většinou jsou v tom moje nároky. Ne že bych potřebovala něco speciálního, ale většina věcí, které udělá někdo jiný, se mi nelíbí. Zařizuju se raději svými věcmi. 

Co je pro vás v bytě nejdůležitější?

Moc tam toho není, strašně nenávidím jakýkoli čurbes. Teď jsem zjistila, že jsem měla v Praze ještě dárky od minulých Vánoc. Tak jsem je odvezla do kanceláře. Pokud možno všechno zavírám do skříní. Nemám ráda věci okolo sebe. V Londýně nemám na zdi ani jeden obraz, zato mám sedm palem. A fůru knih, knihovny, ty nějak být musí, ale všechno ostatní pryč. 

Takže žádné sošky, hrnečky…

To vůbec ne, když je dostanu, někomu je dám. 

Proč nemáte obrazy?

Mám ráda stěny, které vypadají jako promítací plochy, promítám si na ně svoje představy. Když tam visí obraz, soustředění jde na něj. A pořád se dívat na ten samý, to není nic pro mě. Nepřináší mi to žádné uspokojení, pořád bych je měnila. Mám jen fotografie svých rodičů na polici v ložnici. Mám raději všechno minimální. I stůl je skleněný, aby nebyl moc vidět. Sice se špatně čistí, ale jde to. 

Jste pořádná odjakživa? 

Ne, moje maminka mi říkala, že jsem ta nejnepořádnější osoba. Ona byla naopak velmi pořádná. Když mi otevřela skříň, byla to katastrofa. My jsme se pořád stěhovali, prakticky jsem neměla svůj pokoj. 

Proč jste vlastně odešli ze Zlína?

Byl vybombardovaný. V listopadu 1944 jsme se stěhovali do Hostavic do zámečku, který patřil jednomu z Baťových ředitelů. Tatínek byl architekt a měl se podílet s dalšími kolegy na obnově poválečného Zlína. Jenže v květnu volala Praha o pomoc, tak sedl na vlak a jel. Mezitím přišli Rusové, obsadili zámeček, v našem bytě si oficíři užívali s děvčaty. Maminka s ještě jednou paní s malou dcerkou se velmi bály, noc jsme trávily zamčené v kuchyni. Ráno jsme se s jednou taškou vydaly pěšky do Prahy, došly jsme do Černošic na nádraží, maminka plakala, nevěděla, co bude, přemluvila průvodčí, abychom v plném vlaku mohly jet alespoň na schůdkách. Pak jsme šly pěšky na Hanspaulku, kde bydlel dědeček. Mezitím se tatínek vrátil zpátky do Hostavic, kde nás nenašel. 

To musel být vyděšený.

Neměl o nás žádné zprávy. Vůbec nevím, jak to rodiče zvládli. Nemluvili o tom, tatínek se vždy všechno snažil převrátit v žert. Pak jsme na Letné dostali byt po Němcích, kteří se nevrátili z koncentráku, jenže o ten jsme přišli, protože se líbil právníkovi, který byl ve straně. V zájmu ministerstva vnitra nás vystěhovali vojáci, tři roky trvalo tatínkovi, než našel naše věci v nějakém skladišti. Já pak bydlela u jedné babičky, maminka s čerstvě narozeným bratrem u druhé. Dál jsme se stěhovali do bytu tři plus jedna, kde nás bylo patnáct. Přesto jsem měla krásné dětství. Rodiče to vždy zařídili tak, aby nás ochránili a aby nám bylo dobře. 

Co vás tohle období naučilo?

Toleranci, musela jsem vědět, co si můžu dovolit a co nemůžu chtít, abych neomezovala ty druhé. 

Byly tehdy položeny základy vaší budoucí profese? 

Tatínek krásně kreslil, měl obrovské nadání na všechno, co se dělá rukama. Rád by se býval stal malířem, ale dědeček říkal, neuživíš rodinu, měl bys studovat něco, co ji zajistí. Proto architektura. Učil mě kreslit, dělala jsem si vlastní hračky, velmi jsem tatínka milovala. Ale chtěla jsem studovat chemii, byla jsem úplně posedlá. Měla jsem z ní maturovat, jenže v té době se nám zbláznil učitel, chudák, opustila ho žena, měl tři dcery… Řval na nás, rozčilovalo ho, že chemii umím, soustředil se na mě, aby dokázal, že ne. Tak jsem si řekla, že budu maturovat z fyziky.

Proč nakonec architektura?

Jenže pak mi na vysoké řekli, že mě přece nemůžou vzít, když nemám maturitu z chemie. Navíc jsem měla nálepku dítěte z kapitalistické rodiny, a to jen proto, že babička s dědou měli do roku 1940 malou továrnu v Podkrkonoší a nikdo nebyl ve straně. Na architekturu mě navedl kolega, tatínek mě naopak zrazoval, že to pro ženu není. Říkal mi, vezmi si architekta a staneš se architektovou ženou. Jenže já tam šla. Po prvních přednáškách jsem se do oboru zamilovala.  

…rozhovor pokračuje v únorové Marianne. 


Celé rozhovory se zajímavými osobnostmi si můžete vždy přečíst v tištěné Marianne.