Co si zpíváš, když jsi sama?
Teď ukolébavky.
A co zpíváš ne pro Jasmínku, ale pro sebe samu?
Mám ráda smutné písně. Teče voda, teče – tu měl rád i Masaryk. Baví mě písničky Hany Hegerové, Marty Kubišové, Evy Olmerové. Zpívám si ale třeba i Ty lesovské stráně z filmu Madla zpívá Evropě, protože tuhle písničku milovala moje babička. A z těch amerických Ellu Fitzgerald, Joni Mitchell. A Tichou noc mám ráda přes celý rok.
Jak vnímáš pojem sebeláska?
Jako něco, co se nedá předat slovy. Dá se snadno zaměnit s egem. A rozpoznat to je někdy hrozně těžké. Kdysi jsem si o egu a duši přečetla, že duše je ta moudřejší. A protože moudřejší ustoupí, duše velmi často ustoupí egu. Sebelásku si můžeme představit třeba jako kouli, ve které jsou různé esence, vlastnosti, pocity. I hranice a respekt k sobě. Důležité je ale vědět, co vlastně respekt a pokora jsou. Člověk k tomu dojde, ale je důležité mít průvodce. Já bych k tomu bez něj nejspíš nedošla. Spoustu toho sice víme sami, uvnitř nás je jakýsi zvoneček, který se zachvěje, když se děje něco, co už není v pořádku. A k sebelásce patří i naučit se říct, že to není v pořádku. Pro mě byl proces hledání sebelásky poměrně dlouhý. A i díky Jasmínce si uvědomuji, jak mi sebeláska někdy chybí.
Kdy třeba?
Když jsem unavená. Tehdy spadne nějaký obal, který tu sebelásku chrání. Taky jsem zjistila, že se tlačím do výkonu. Což nesouvisí se sebeláskou, je to úplně zbytečná věc.
Kde to vzniklo?
Mám to z rodiny, jsme rodina perfekcionistů, kde se na výkon klade důraz.
Tatínek fotbalista, viď?
A pak trenér. A ekonom, stejně jako maminka. Můj muž se mi někdy směje, když stejně jako naši řeknu: „Tak jedem, jedem, jedem.“ Není třeba na sebe vytvářet tlak.
Hlavně ve chvíli, kdy to děláme, protože očekáváme, že nás za to někdo bude mít rád nebo nás pochválí…
Teprve skrze Jasmínku jsem si uvědomila, jak jsem zvyklá na zpětnou vazbu. Ta u malých dětí samozřejmě nepřichází – aspoň ne tím komunikačním způsobem, na který jsem zvyklá. Přinesu domů milované miminko, pochybuju o sobě, jestli všechno dělám správně, jestli jsem pro ni dostatečně „správně“ – a zpětná vazba nikde.
Není to jen zdánlivé? Protože pláče snad Jasmínka? Nepláče. Tak asi „jsi správně“. Ještě chvíli ale zůstaňme u těch průvodců životem. Kdo je tobě průvodcem?
Moji terapeuti. Terapie je skvělá. Jsme generace, která má tu možnost, má k tomu prostor. A za to jsem ráda. V určitém ohledu tady „terapeuti“ byli vždycky – jen dřív to byl kněz nebo moudrá bába kořenářka. I když jsem se s nimi někdy neshodla a poslechla svoji intuici, byla jsem vděčná za možnost uvědomit si, že intuice je moje a že ji mám poslouchat a pracovat s ní.
Jak sis hledala prvního terapeuta?
Měla jsem kamarádky podobného ražení, takže po hodinách a hodinách povídání, k čemuž FAMU vybízí, přišla řeč i na tohle. Dalšími mými velkými průvodci byli režiséři Karel Vachek, Jan Němec a Věra Chytilová a jejich filmy. Na nich jsem zjistila, že mám raději věci příjemné než nepříjemné. Že nejsem zrozená pro trpitelství. Byla jsem velký pozorovatel, brzy jsem si přečetla Junga, který mě velmi ovlivnil. Popisoval věci, které mi dělaly dobře a které jsem znala. Bylo to úlevné. Často jsem se dívala na dokumenty o hercích a umělcích – a vlastně mi ten jejich svět přišel děsivej. Pořád všichni pili, podváděli se, byli nešťastní, rozervaní, trpící… Milovala jsem Dostojevského, ale věděla jsem, že nemůžu takhle trpět, abych mohla tvořit! Během studia jsem zjistila, že mám v sobě i hodně vzteku, že se nemám ráda, často se uzavírám do jakési krusty, která je navenek bojovná a může působit arogantně. Jenže proč já tady budu s lidmi válčit, když s nimi mám soužít? A tak jsem už ve dvaceti začala s terapií.
Může být herectví forma terapie? Nebo tě jen rozebere a už nesloží?
Pravděpodobně nejdřív vznikl člověk a až pak herectví, že? A jak řekl Platón: „Nejdřív bylo trauma, pak umění.“ Já k herectví šla právě z toho přetlaku. Ráda bádám v lidských duších.
A proč zvítězilo herectví nad hudbou?
Herectví má výhodu v tom, že si člověk hraje na někoho jiného, je někým jiným. Dvě hodiny na jevišti nebo měsíc natáčení u filmu si chodí do jiného světa. Uniká tam. Zpěv je taky úžasný, ale jdeš při něm s kůží na trh – jde o hlas, tělo, tvoje jméno. Zpěv i psaní jsou hrozně obnažující. U herectví pořád máš alibi, že jsi někdo jiný.
Chtěla bys žít život některé ze svých rolí?
Ani jedné! Moje postavy, i když jsou leckdy humorné, mají v sobě vždycky něco skličujícího, nějaké pnutí.
Posunuly tě terapie nějak i v herectví?
Už ho neberu tak osobně. Tím se mi začalo líp hrát – a myslím, že i postavy jsou spokojenější. Mají ode mě odstup. Taky jsem si uvědomila, že člověk nemusí ty věci zažít, aby je dobře zahrál. A Tomáš, můj partner, mě učí častěji se chválit.
Protože ty často vypadáš, že se chválíš, ale dáváš do toho jemnou ironii, takže to má pak podtón kritiky. Možná pozůstatek toho tlaku na výkon?
Vím, že za spoustu věcí se pochválit můžu, ale hodně jich potřebuju ještě „potunit“.
Myslíš, že teď třeba dokážeš líp zahrát mateřské role, když jsi sama mámou?
Překvapilo mě, jak moc mě překvapilo, co mateřství vlastně je. Krásná věta, že? Udivuje mě, co všechno mateřství obejme, jak velké je. A taky se mi začala líbit věta: „Nic mi neuteče.“ Je třeba si užít to, co je teď.