Venkov má v sobě něco, co město nikdy nenabídne. Vzduch, který se nehýbe jen pod koly aut, ale voní po sušeném seně a slunci. Čas, který běží jinak. Pomaleji, měkčeji. A domy, které si pamatují příběhy několika generací. Prázdniny na venkově nejsou o atrakcích. Jsou o návratu k sobě.
Dny tu začínají jinak. Nezvoní budík, ale kohout. Místo ranního spěchu vás čeká horký hrnek kávy na zápraží. Dlažba pod nohama je ještě studená, ale slunce už se opírá o okna. V kuchyni je slyšet tiché cinkání sklenic, ze dvora volají slepice. To je zvuk léta, jak má být.
Venkovské interiéry mají kouzlo, které nevymyslí žádný designér. Postel s rozvrzaným rámem a nadýchanou duchnou. Stůl, který pamatuje víc nedělních obědů než moderní jídelna. A kachlová kamna, co voní i v létě, i když se v nich zrovna netopí. Tady se nespěchá. Dopoledne se povaluje na gauči s knížkou, nebo se míchá domácí limonáda v džbánu, který je starší než vy. Okna do zahrady jsou otevřená dokořán, závěsy se lehce hýbou v průvanu a někde za domem cvrliká kosa. Kdo to nezažil, ten neuvěří, jak krásné je nicnedělání.
Na venkově zahrada není „projekt“. Je to živý organismus, který roste s vámi. Pivoňky pod okny, lavice pod švestkou, staré necky, kde se chladí okurková limonáda. Děti běhají bosy po trávě, sbírají maliny rovnou do pusy a odpoledne si sami vymyslí hru s klacíky. Není tu signál, ale zato slyšíte bzučení čmeláka, když se zaboří do levandule. Není tu zábavní park, ale je tu potok, v kterém voda studí až do kostí. A když večer přijde bouřka, sledujete blesky z bezpečí verandy – s dekou přes nohy a teplým čajem v ruce.
Prázdniny na venkově nejsou naplánované. Jsou plynutím. Člověk neví, jestli je středa nebo pátek. A to je na tom to nejkrásnější. Najednou víte, že k obědu budou brambory ze zahrady a k večeři opečený chleba se sádlem. Čas se měří jinak: podle stínu jabloně a podle toho, kolik včel zrovna obletuje levanduli. A večer? Večer voní po dřevě. Po grilu. Po dešti. Po domově.
autorský článek
79 Kč
79 Kč
84 Kč
