Bednář, bečvář, neckář a také korytník
Ne každému, kdo se živil bednářským řemeslem, se vždy říkalo jen bednář. Tato živnost měla své „obory“ a v nich „specialisty“: například bečváře, korytníky či korytáře, neckáře a pouzderníky a další. Bednáři zhotovovali běžné dřevěné nádobí potřebné v domácnosti: různé štoudve, bečky, škopky, dřezy, máselnice, většinou z „bílého“ měkkého dřeva borovic nebo smrků. „Bílé bednářské dílo“ se pobíjelo dřevěnými obručemi - březovými, lískovými, habrovými, a dokonce i z divokého ořechu. Označení bečvář příslušelo řemeslníkovi, který vyráběl sudy (bečky), kádě a další nádoby, zpravidla z tvrdého dubového „černého“ dřeva, tzv. sudoviny. Bečváři pobíjeli své „černé dílo“ obručemi kovovými. Velmi se dbalo na to, aby sudy měly správnou míru, za nedodržení byly přísné tresty. A s čím bečváři pracovali? „Podle pečeti cechu bečvářů v Hradci Králové z roku 1620, cechu bečvářů Nového Města pražského z roku 1789, či shodného cechu z Hranic na Moravě z roku 1757 atd., můžeme identifikovat hlavní bečvářské výrobní nástroje, které je odlišovaly od jiných příbuzných řemesel. Byly to – kružidlo ke kroužení dna sudu, útorník k narážení obručí, palice k pobíjení obručí (pobíjecí palice) a nůž,“ uvádí český heraldik a popularizátor heraldiky Stanislav Kasík. Neckáři vyráběli dřevěné nádoby sbíjením latí a prken nebo dlabáním (vystruhováním) dřev a celých kmenů. Obvykle se specializovali na necky. Korytník či korytář zhotovoval, podobně jako neckář, velké nádoby na vodu, především koryta.