Spíš dřina, než romantika: Kovář Ondrej Karásek ukázal realitu tradičního řemesla

V minulosti nesměl kovář chybět v žádné vesnici a městě. Dnes je to povolání výjimečné. Třeba Ondrej Karásek, který se živí jako grafik, se mu nevěnuje na plný úvazek. Ovšem černé řemeslo je jednou z jeho velkých vášní. K umělecké tvorbě neměl Ondrej nikdy daleko. Na střední umělecko-průmyslové škole vystudoval řezbářství… Se ženou Klárou jsou rodiči dcery a syna, ale třetím společným dítětem je jejich rodinný umělecký ateliér a dílna KLON, kde se zabývají upcyklací. Vdechují materiálům i věcem, které by se jinak vyhodily, nový život, čímž vznikají originální umělecké kousky. Mezi ně patří nejen Klárou navržené a vlastnoručně ušité oblečení, ale i zmíněné Ondrejovy nože.

Z ničeho... Něco!

„Co je moje největší kovářská radost? To, že vlastně z ničeho, z beztvarého materiálu, vznikne něco. Něco krásného! Navíc je ten výsledek tady navěky. Tohle mě těší asi nejvíc,“ poznamenává Ondrej. Při práci nebývá zavřený v potemnělé dílně. Svou kovárnu má pod širým nebem, na zahradě rodinné šumavské chalupy s výhledem na Boubín. Vlastně se to zcela nese v duchu starého pravidla, že kovárny byly zpravidla umístěny mimo městskou či venkovskou zástavbu, a to z praktického důvodu: od kovářské výhně hrozilo zvýšené riziko požáru. A propos, kovářskou výhní to u Ondreje celé začalo. Lépe řečeno, její nález se postaral o znovuzažehnutí kovářské jiskry, která v něm podřimovala od dětství…

Řezbářem na chvíli

„Je fakt, že řemeslu jsem se začal věnovat, až když jsme s kamarádem na chalupě v Lužických horách objevili opuštěnou kovářskou výheň,“ tvrdí. Ale kovářské sklony měl Ondrej odmala. Pamatuje, jak jeho táta v osmdesátých letech přinesl domů článek, v němž se psalo, jak samurajové vyrábějí meče z tisíců vrstev. „Já z toho byl vedle! Už jako malý jsem se na chalupě pokoušel kout železo v peci a mlátil do něj, co šlo. Výsledkem byl pokroucený hřebík,“ vzpomíná Ondrej. Dobu železnou u něj vystřídalo období dřevěné, kdy ve škole vystudoval řezbářství. „Pak se mi kovářství vrátilo a naplno ve mně vzplanulo s nálezem oné výhně. Kovařina mě baví víc než dřevo. Ale řezbařině se věnuju dál. Navrhnu si a vyrobím dřevěnou rukojeť a teď i dřevěná pouzdra na nože. Dokážu vyrobit nůž od začátku do konce,“ dodává.

Metoda pokus - omyl

Na pohled vypadá kovářská práce jako romantika, v první řadě jde ovšem o dřinu. A nelze tu nic ošidit! „Nejdůležitější pro mne je najít dobrý materiál. Ten musím pak ‚vykoukat‘,“ tvrdí Ondrej. Dík tomu, že nešel do kovářského učení, ač se k nějakému mistrovi snažil dostat, musel na vše přijít sám. „Postupně jsem to začal vše vykoukávat… Nakonec si stejně člověk musí sám dohledat a vlastnoručně ozkoušet, jak materiály fungují. Vyzkouším ocel, a když je dobrá, používám ji. Pokud vím, že mám dobrou, jdu spíš po konečném tvaru. Aby to mělo design. Dál je vše dost o náhodě,“ popisuje Ondrej. Čepele svých nožů kove ručně z uhlíkové oceli. Kováním se stává materiál pevnější. Pod kladivem kováře se tak rodí ten houževnatý, který má násobně vyšší pevnost než věc nekovaná.

Protože kove venku, trvá Ondrejova kovářská sezona vždy jen od jara do podzimu.

Když se kalba zvrhne

Kdy dojde na lámání chleba? I po hodinách tvrdé práce. Kritická fáze totiž nastává při kalení. „Vykované čepele tepelně zpracovávám kalením v oleji. Japonští mistři kalí ve vodě, dochází tím k většímu šoku teplot, takže materiál rychleji ztvrdne. V oleji železo takový šok nedostane a je menší šance, že výsledek praskne. Teď se mi daří nic nezničit, ale ty začátky, kdy jsem vykoval pět nožů, a ony se zlomily...,“ popisuje kovář s douškou, že děsné je právě to, že obávané a nechtěné prasknutí se odehraje až na konci procesu. „Bouchám do nože den dva, pak ho ponořím do oleje, a on praskne. Zlomí se a práce je ztracená. Po kování a broušení je finální kalení nejdůležitější, jde o to jej nepokazit. Když ano, bude nůž zkroucený, praskne, nebo nebude tvrdý, jak jsem si představoval. V tomto ohledu jedu pořád citem, je to dobrodružství,“ uzavírá s nehranou pokorou kovářský mistr.