Žít v Třešti a nemít alespoň malý betlém s figurkami je nepravděpodobné. Co víc, žít tu a nemít ony figurky vyřezané místními umělci, to je skoro vyloučené. Sem ona zručnost patří... A ukazovat ji světu je taky běžné, jak vám ukážeme v reportáži pro Marianne Venkov & styl.
Třeští vede cesta na Stonařov, Telč... i Cesta betlémská! Ne do Betléma, ale k betlémům, které majitelé hýčkají, každý rok staví a doplňují. Jsou dílem jejich předků či jich samých, tvorba tu má kořeny přes 250 let. Krajinu s jesličkami, Josefem a Marií, mudrci z Východu, ovečkami, řadou řemeslníků i specifických postav ze sousedství instalují od adventu. A jak se v kalendáři objeví svatý Štěpán, otevřou dveře svých domovů, aby se uměním kochali i ostatní. Z blízka i daleka. Prst na zvonek a...
„Už děda stavěl betlém! Základ našeho dal udělat můj tatínek u jednoho místního řezbáře. Pak jsem pokračoval já. Hodně jsem se učil sám, ne každý mistr poradil!“říká Metoděj Roháček u klenotu, který je rozložen v síni rodinného domu. „Teď máme menší verzi, dřív byl i šestimetrový! Není místo,“ směje se autor řady figur s jeho vlídným rukopisem. „Nelze vystavit vše, ale tím pádem se dá každý rok výjev trochu měnit. Jiné figurky, jiné stavby,“ dodává Marie Roháčková, jeho dcera a jednatelka Spolku přátel betlémů Třešť. Její rod po otci ukazuje betlém veřejnosti přes sedmdesát let. Od 26. 12. do 2. 2. mají cizí návštěvy. Je to radost? „Přijdou-li slušní lidé, které betlém zajímá, jsou rádi, že ho mohou vidět a popovídat si na to téma, pak ano. Pokud je někdo nepříjemný, pak radost nemám,“ míní Marie s tím, že měli i zájezd zmrzlých turistů, vařila čaje a bylo jedno, že šlo o dvacet lidí. „Byli skvělí, náš betlém pro ně neznamenal zářez na pažbě,“ zamýšlí se dáma, která si stavění betléma dává třikrát: doma, v Jindřišské věži v Praze a u Podzimků ve firmě. „Náš si užívám, ta tradice k Vánocům patří. Kdo ji vezme po mně? Syn tu nebydlí, ale pomáhá mi,“ ukazuje zvířata i figuru zdejší svérázné paní Božky. Tu instaluje vždy!
U Koukalových je stoletý betlém zakoupený od zdejšího rodáka, kněze Sedláčka. Manželé si ho přáli proto, že je pro ně radostnou součástí Vánoc. „Nejstarší postava je kominík a ponocný. Je jim 150 let,“ začíná výklad Jiří Koukal, jedenáctiletý žák, který sám vyřezává. Vysvětluje, co se v betlémě jak jmenuje, kdy se v něm mění postavy... a dodává: „Chtěl bych do našeho nainstalovat motorek, aby se část pohybovala.“ V kompletním stavu zabere betlém u Koukalových jednu místnost, tu obětovat nemohou, proto staví jen jeho polovinu. „Mě baví, když to baví návštěvníky, a když se ptají, i v kolika ho máme krabicích,“ uzavírá mladý průvodce rodinným betlémem.
„Autor ani doba vzniku není známa. Ale jsou v něm figurky pocházející asi z betléma nějakého kláštera zrušeného Josefem II. Ale vím, že první majitel byl zdejší panský šafář, který měl dost peněz,“ uvádí Josef Bílýu obřího betléma, jenž ho okouzlil. Nakonec ho koupil. Tehdy obsahoval přes 67 darovníků a stejný počet ovcí. Teď má darovníků 170 a svatou rodinu! „Ti noví jsou moje dílo. Do dnešní podoby jsem ho dořezal sám. Teď už se jen koukám a radím synovi,“ směje se dvaadevadesátník. „Můj majstrštyk? Slon! Byť jsou zvířata jednodušší než lidé. Povedlo se mi udělat i poletující ptáky, andílky a strážného,“ ukazuje autor 10 betlémů i řady lončoftů. V jeho betlémě stojí též zlý beran. „Opravdu žil a nesnášel naši babičku... Tady je náznak toho, co se asi mohlo stát,“ připomíná s nadsázkou.
Domácnostmi zdejších vystavujících betlémářů projde od Štěpána do Hromnic až 3500 lidí.
Ne každý majitel chce svůj betlém ukázat, byť to jde. To za minulého režimu se k nim často chodilo tajně.
Článek vyšel pod původním titulkem Když ožívají němé figurky v časopise Marianne Venkov & styl číslo 12/2024. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
