Růžový sad na dohled
Když se rozhodnete odstěhovat na venkov, známí se změní v proroky, věštící děsivé vize. Budete tam osamělí. Zblbnete, neboť se nedostanete do divadel ani knihoven. Děti budou chodit do blbých škol, a tak z nich vyrostou nahluchlí traktoristé s předkusem. Budete pořád nemocní (vlhkost, plíseň, pyly) a jednoho dne umřete, protože k vám nestihne dojet sanitka.
Po patnácti letech venkovanství můžu uvést románové vize na pravou míru.
Osaměním trpět nebudete. Váš dům se spíš stane výletní hospůdkou přátel z města. Je to zábava! Jednou za čas zatoužíte po klidné sobotě, kdy se budete moci potloukat po domě rozcuchaní a v pyžamu... No, pak je potřeba se zapírat. Z technických důvodů zavřeno, epidemie cholery, nebo tak něco...
Až na venkově jsem zjistila, že jsem vlastně stádní tvor. Líbí se mi žít v tlupě sousedů. Pokřikujeme na sebe přes ploty, kecáme na ulici, naše děti mají koloběžky a míče společně, protože je pořád tahají z jedné zahrady na druhou. Říká se tomu „koukat si do talíře“, a někoho by to určitě štvalo. Pro mě je to pocit pohody a bezpečí. Ostatně, není lepší bezpečnostní služba než pět ženských na mateřské...
Nezblbli jsme zas tolik. Naopak, po večerech se můžeme vzdělávat čtením kvalitní literatury, protože nás nepřítomnost kavárniček nesvádí k prázdnému tlachání... Nutno dodat, že nejčastěji se vzděláváme v oboru sommeliérství.
Naše děti chodily do vesnické malotřídky. Byla to skvělá rodinná, tvůrčí škola. Takže bohužel, traktoristi z nich nebudou a pole za naším domem zase nikdo nezorá – my bychom ho uměli leda tak zvorat.
Zní to až moc hezky? Život na venkově fakt může být procházka růžovým sadem – problém je, že si ten sad musíte nejdřív vypěstovat. A to je fuška. My náš růžový sad pěstujeme už patnáct let, a dokonalost pořád v nedohlednu! Doporučuji jen otrlým. Já ovšem otrlá jsem. Teď už jo.
Ani na mučidlech bych netvrdila, že žít na venkově je lepší než ve městě. Město mám moc ráda. Miluju rušné chodníky, zahrádky u kaváren, obchody, divoký ruch letních večerů i všechen ten třpyt kolem Vánoc.
Stejně mám ráda venkov. Výhled z okna, který nekončí na protějším domě, ale na protějším kopci. Bujné zahrady, sníh na jabloních, dokonce i vůni hnoje. Baví mě, že můžu cvičit na piano a k tomu zpívat, a vyděsí to jen náhodné kolemjdoucí – nemám sousedy přímo v domě. Baví mě vyjít ze dveří rovnou na zahradu a utrhnout vedle hromady dřeva česnáček do salátu. Nebo poslat batole napást se na lesní jahůdky hned u plotu.
Což mi připomíná, že ho zase musíme natřít. Jo, a ostříhat ty ostružiny. Takže se loučím.
