Herečka Zuzana Zlatohlávková: Je dobré uvědomovat si, že život je krátký a myslet na sebe není sobectví

Jak jste letos strávila léto?

Pohodičkově. Loni jsem poprvé v životě měla pracovní léto, protože divadelní prázdniny připadají na červenec a srpen a já byla vždycky hlavně v divadle. Ale díky Honzovi Prušinovskému a jeho seriálu Dobré ráno, Brno! se mi i bez sociálních sítí a s padesátkou na krku povedlo dostat se před kameru. Takže jsem točila. Tohle léto jsem ale byla jako pankáč, trochu bez prostředků, ale zase jsem si užívala volna. A já umím fungovat bez prostředků a volno jsem si fakt přála. Takže léto bylo lážo-plážo, byť ne u moře, protože penízky za seriál jsem si odložila na rekonstrukci střechy svého punkového sídla, orlího hnízda. Mám u Ústí nad Labem chatičku, která má třicet tři metrů čtverečních i s terasou. Pořídila jsem si ji jako mladá svobodná koza a v roce 2012 jsem tam poprvé trávila léto. Ač jsem kupní smlouvu podepsala až v září.

Miluju být venku a v divočině. Ve své chatičce nemám koupelnu, myju se vodou ze zahradní hadice.

Jak se to stalo?

Původní majitelé byli důchodci, kteří se do mě zamilovali, já zase do jejich chatky, a tak jsme si plácli. Věděli, že mám pokojíček ve Švandově divadle a jiný v Ústí v Činoherním studiu. A že prázdniny nechci trávit sama na ubytovnách jako v předchozích letech. Tak mi přivezli klíček od chatky a jeli tam se mnou. Stařičký pán mi opravil plynový vařič a paní mi přinesla ručně pletené ponožky, protože pode dveřmi byla dvoucentimetrová škvíra. Z divadla mi pak na podzim půjčili starou oponu, abych nezmrzla, když jsem tam jezdila na víkendy. Úžasné období, nejlepší na světě. Ovšem teď už střecha nevypadala nejlépe, protože chatku stavěli v roce 1959 a kolaudace proběhla v roce 1962. Za deště mi kapala dovnitř voda na čtyřech místech, takže jsem se v noci nevyspala. A tak jsem si na opravu odložila peníze za natáčení a za pár dní bylo hotovo.

Zuzana má na sobě šaty Leeda a lodičky Zara.

Využíváte tu chatičku i dnes, kdy už máte rodinu?

No samozřejmě! Tohle je pro mě ten pravý život. Být venku, vzít kýbl do ruky, běhat celý den na vzduchu, sedět ve stínu stromů, a když začne pršet, číst si knihu. Tohle miluju. A sednout na kolo, i když už jsem si našetřila i na ojeté auto. Je pravda, že v určité fázi života je to praktické. Ale můj muž neřídí, takže je to jenom na mně. A je otázka, jak to bude dál, až děti vylétnou z hnízda. Dovedu si představit, že až budu starší, zbavím se auta, z kola přesedlám na elektrokolo a s tím si vystačím. Anebo si koupím moped nebo skútr, abych se dopravila na nádraží. Každopádně miluju být venku a v divočině. V chatičce nemám koupelnu, a tak jsem si pořídila black bag, pytel, který si ohřívá vodu sluníčkem, ale ten využívám jen na mytí vlasů, jinak mi je nesympatický, stačí mi zahradní hadice. Říkám tomu pozemku Malé Tatry a jezdíme tam i s dětmi, odmalička. Za covidu to pro nás byla učiněná spása, ale dodnes tam jezdíme aspoň na víkendy, nedám na to místo dopustit. V Ústí nad Labem je parádní termální koupaliště, máme blízko hrad Střekov, skály, Litoměřice, cyklostezku z Prahy až do Drážďan, zoo v Děčíně. Co víc si přát!

• Zuzana Zlatohlávková se narodila roku 1981 v Prešově. Vystudovala DAMU, první angažmá měla v ústeckém Činoherním studiu, druhé v pražském Švandově divadle. Hostovala a hostuje i v dalších pražských divadlech, spolupracuje s divadelním spolkem Lachende Bestien či s Divadlem Letí. V roce 2011 získala za roli sebevražedné atentátnice v inscenaci Nord-Ost spolu s kolegyněmi Natašou Gáčovou a Martou Vítů kolektivní cenu za nejlepší herecký výkon. V hlavních rolích jsme ji mohli vidět v seriálech Redakce, Dobré ráno, Brno!, Bratři a sestry a ve filmu Zoufalci. Vystudovala pět dovedností čínské medicíny v TCM Institutu, má dvě děti, manžela, malou chatu a domeček u Řevnic.

Mezi vaším synem a dcerou je věkový rozdíl šestnáct měsíců, vy se sestrou jste od sebe jen rok a půl. Vnímáte to tak, že se rodinná historie opakuje? Vy ovšem máte syna, zatímco sama jste vyrůstala s maminkou a sestrou, v „ženské partě“.

Říkáte to přesně, a to není všechno, maminka s bráchou jsou od sebe jedenáct měsíců. Doufám, že nejsem strašná mamina, protože jsem neměla bráchu a biologický táta byl na nic, navíc naši se rozvedli, když jsem byla ještě maličká. Když jsem šla do první třídy, už jsme byly jen my tři. Asi rok jsme žily v garsonce rozdělené obývací stěnou. Jednou večer jsem přes škvíru nahoře slyšela maminku vzlykat, tak jsem k ní přeběhla a v televizi, tehdy ještě černobílé, se zvonilo klíči, viděla jsem pendreky, kytičky, ruce. A mamince jenom tekly slzy. Ale začátkem devadesátých let si půjčila od jedné ze svých nejlepších kamarádek padesát tisíc a koupila si čtyřapůlpokojový byt na stejném sídlišti. O pár let později jsme se přestěhovaly do Bratislavy, kde mi maminka i sestra zůstaly.

Do Bratislavy to k nim máte teď blíž, než byste měla do rodného Prešova.

To je fakt. Se sestrou jsme v Bratislavě absolvovaly gymnázium, já pak odešla na vysokou do Prahy, ale maminka se tam uchytila a je velmi spokojená. Její vztah, kvůli kterému jsme se tam z Prešova odstěhovaly, se sice rozpadl, což pro ni bylo asi dobře, ale po dvou letech nás už nechtěla vláčet zase zpátky.

O mamince vždycky mluvíte moc hezky.

Moje maminka je člověk, kterého miluju a vážím si ho. A hlavně má tolik hodnot, ke kterým se já v tomhle životě možná ani nedopracuju. Nikdy nevypustí z pusy něco, co by mohlo ublížit, zatímco já jsem pusa nevymáchaná, prostořeká, byť to nedělám schválně. Maminka nehodnotí, není vulgární. Měla těžký start do života, a přitom jsem nezažila, že by se mstila, pomlouvala, litovala se. A přitom byla tak mladičká a prostá. Svatbu v těch osmnácti nechtěla, ale zas díky tomu jsme na světě my se sestrou. Všechno to zvládla a pro mě je bohyně. Tímto bych jí chtěla vyjádřit veliké díky a poctu. Sama mám báječného muže, jsme parťáci, a stejně je to někdy náročné jak blázen. A ona byla samoživitelka, přesto si nikdy nestěžovala, nevzdávala se.

Čím vás přitahuje čínská medicína, kterou jste po třicítce vystudovala?

Studovala jsem ji čtyři a půl roku. Ale nejsem takový machr jako mí spolužáci. Někteří dokonce předtím absolvovali i západní medicínu. Všichni naši hlavní vyučující měli titul MUDr. I já jako laik vidím, že metody tradiční čínské medicíny fungují a mají svoji logiku, ale v kombinaci s klasickou medicínou to musí být úžasná symbióza a symfonie. Kromě zájmu o prevenci mě přitahuje fakt, že v čínské medicíně se neodděluje duch od fyzického těla a že se u diagnostiky neopomíjí psychika člověka, dětství a sexualita.

Čím je vám blízký „východní“ přístup?

Je mi blízký jakýkoli přístup, který vychází z jediného zdroje, z lásky. Taky věřím, že čemu věnujete pozornost, to si v životě přitáhnete. Moje maminka byla v tomhle hodně pokroková už v osmdesátých letech, a co teprve později, když se uvolnila atmosféra. A já jsem si od ní občas půjčila knížku nebo jsem se přidružila na kurz, třeba jsem v sedmnácti absolvovala kurz Silvovy metody (metoda osobního rozvoje a meditační program vyvinutý americkým parapsychologem José Silvou – pozn. red.), mám i certifikát. Postupně se to nabalovalo, a protože náhody neexistují, není náhoda, že jsem se v pětatřiceti přihlásila na tuhle školu – a zároveň otěhotněla. Ani jedno z toho nebylo plánované a nakonec mi to vlastně hrálo do karet. Nemusela jsem dělat divadlo, mohla jsem s bříškem odchodit takzvaný nulťák, sedět na přednáškách a poslouchat.

Jen tak sedět? To si při vaší živelnosti moc nedovedu představit.

To tedy! Ale bylo to super, protože jsem coby těhotná byla v klidu a zároveň jsem něco dělala. Studovala, četla jsem si. Dostudovala jsem už jako dvojnásobná máma, navíc mi jako matce malých dětí prospívala socializace. Za měsíc jsme měli maximálně pět dní nalejvárny od devíti do šesti. Na letní škole mi mamka hlídala nejdřív první, pak druhé dítě a nějak se mi povedlo dostudovat. Mě tyhle věci vždycky bavily, dodnes si pamatuju vůni bylinek u nás na východním Slovensku. Praděda, prabába i strejdové sušili byliny a dělali z nich odvary, ať už to byl heřmánek, jitrocel, anebo šípek.

Uvažovala jste o tom, že byste se čínskou medicínou živila?

Studovala jsem ji ze zvědavosti, ne kvůli ambicím. Ale umím si představit, že kdybych neměla hereckou práci, vrátila bych se k čínské medicíně. Tedy to bych chtěla tak jako tak, chybí mi to. Když je potřeba, pomůžu svému muži nebo kamarádům, udělám jim akupunkturu, namíchám bylinky. Ale na klientelu nemám prostory a do soukromí si nikoho tahat nebudu. Uznejte, že člověku zvenčí nemůžu píchat jehlu na gauči. Chtěla bych hezkou oázu klidu.

Jak si ji představujete?

Kdybych měla byť jen malinký pozemek, dala bych si tam zateplenou maringotku s masérským stolem a sociálním zařízením, to by stačilo. Ale nešla jsem studovat s plánem, že se tím jednou budu živit. Stejně jako jsem nechodila na divadelní kroužky a dramaťáky s tím, že jednoho dne chci být herečkou. Takhle jsem to měla se vším kromě tenisu. Chodit sedm let na tréninky, prohrávat, potit se, na to už je třeba takzvaný chtíč, možná i s vizí splněného snu, třeba vyhrát Wimbledon. To pak na trénincích fakt makáte. Tam už jde i o fyzickou dřinu a o to, že musíte soupeřky porážet. Kromě tenisu jsem ale takovýto pushing nikdy v ničem neměla. Všechno ostatní přišlo samo.

Úplně samo jistě ne.

Všechno vždycky přijde, jen je důležité uvědomovat si, na co klademe důraz. Proto přicházejí starosti, nemoci, každý den horší nálada – dokud tu šňůru nepřestřihneme. A to nikdo kromě nás nezařídí. Vím, že je to těžké, někdy i hnusně těžké. Od úmrtí nejbližších přes ztrátu zaměstnání až po smůlu v lásce. Jsou to lekce, které asi všichni musíme dostat, a jako v pohádce každý máme své cesty. Jen je dobré uvědomovat si, že život je krátký a že myslet na sebe není sobectví. Když nebudeme spokojení my, nemůžeme rozdávat spokojenost ostatním. Když si neuděláme čas sami na sebe, budeme od druhých neustále něco očekávat nebo se na ně zlobit a svádět to na ně.

A co vám osobně v krizi pomůže?

Je toho spousta – vybrečet se kámošce, vyběhat se, dát si pár drinků, proklínat celý svět, vynadat klidně pánubohu, on to v tu chvíli pochopí. Člověk nespí, každý den obtěžuje mamku a nejlepší kamarády, až i ti nejtrpělivější naznačují – už se opakuješ, už něco dělej. Ale hlavně mě to napadne samotnou. Už stačí. Už se stalo. Vždyť nevíš, co tě čeká za nejbližším rohem. A je pravda, že minimálně co se týče partnerských vztahů, vždycky přišel lepší a pak ještě lepší. Mě to už potom nebavilo, neužívat si dál život. Jsme tu jen mikrochvilku, tak bychom si ji měli užít. Od toho se můžeme odpíchnout každý den a hledat další možnosti. Bezva terapie jsou i duchovní knížky.

Mohlo by se vám líbit

Herečka Petra Hřebíčková žije dva životy: Když nehraju, hrabu se na chalupě v hlíně

Mluvila jste o „přestřihnutí šňůry“ od negativních vlivů. Ale co když to nejde?

Máte pravdu, opravila bych se. Odstřihnout je příliš radikální a zní to bolestivě. Agresivně, násilně. Některým lidem včetně mě to jde samo, proto se mi to povídá. Ale zase nedokážu odpočívat a věnovat se sama sobě. Jsem malá čarodějnice, jenže zároveň nejsem kovářova kobyla, ale stádo. Mohla bych vypadat mnohem líp, mít lepší náladu, nenechat se vyprovokovat. Všechno to vím, ale místo abych pracovala na sobě, zachraňuju ostatní. Pomáhám, chci být stoprocentní mamina i žena. Každý máme něco a já mám to štěstí a výhodu, že netrpím na smutky. I když i mně se stane, že se sama sobě najednou nelíbím, práce v nedohlednu, na rok dopředu žádná vize chvilky s mužem bez dětí. Nic se mi nechce, ani odpočívat, číst knihu, uklízet a vařit už vůbec ne. Ale většinou to samo přejde. Takže odstřihnout ve smyslu nepřemítat donekonečna o tom, co se stalo, a nebát se budoucnosti.

Co je naopak vaše slabá stránka, na čem byste ráda zapracovala?

Všechno vnímám intenzivně emočně, takže neumím třeba potlačovat hněv. Snažím se nepropadat zuřivým chvilkám, nenechat se vyprovokovat. Radši víc spát než vyčítat všem okolo, že můžou za mou špatnou náladu. A když už se to stane, je důležité umět se omluvit. Moje povaha je taková, že jdu se vším hned ven. To na mně ostatně vidíte a slyšíte – jsem absolutně průhledná. Hraju jenom ve svém povolání, dá se říct, že jenom za peníze. Jinak každý hned pozná, jak se cítím a nedejbože i co si myslím. Ovšem když člověk nepotlačuje emoce, musí si dávat pozor, aby po něm nezůstala spoušť. Takže bych teď, co děti povyrostly, ráda začala pracovat na svém vnitřním klidu.

Vraťme se ještě k tomu hledání možností, jak si užívat život. Jak na to konkrétně jdete?

Po rozchodu jsem se vždycky na něco přihlásila. Třeba na baskytaru – a pak jsem na ni fakt rok a půl chodila. Nebo na angličtinu, protože na DAMU byla marná. A hned jsem se platonicky zamilovala do našeho irského lektora Patricka a při té příležitosti jsem zažila i první trapasy v angličtině. Chtěla jsem se s ním domluvit na individuální lekci, protože pravidelný kurz jsem jako herečka nestíhala, a jelikož se mi líbil a už jsem byla dlouho bez partnera, zapracovalo podvědomí a zeptala jsem se: „Patrik, could you touch me please?“ Místo „mohl bys mě učit“ jsem řekla „mohl by ses mě dotknout“. Stane se. A pak přijde ten zlom, kdy vás život zase začne bavit. Od dětství mám pocit, že žiju ve filmu, že jsem v nějakém příběhu. Jako by to celé byla hra. Nebo francouzský film, ten má šmrnc, je v něm i vášeň a požitky. Proto mě nebaví dlouho se v něčem nimrat. Uvědomuju si tu rychlost, omezený čas, který je nám tady daný, a že se vlastně doprčic mám na co těšit. A než to přejde, nestydět se za slzy, za vyhrocené představy, za to, že má člověk chuť se pomstít nebo že žárlí na novou partnerku svého bývalého a nejradši by ji zabil. I to je v pořádku, pokud to tedy neprovede. Tohle je taky důležité – nevyčítat si.

To je někdy těžké, když člověk ví, že udělal chybu.

Jenže je to ztráta času, hlavně je třeba jít dál. Když člověk něco neudělá se záměrem, ze kterého by ho pak pálilo svědomí, tedy ublížit, ponížit, vzbudit pláč, rozrušit druhého, zničit mu majetek, tak k čemu výčitky? Může si pozpytovat, říct si – sakryš, tohle jsem udělal blbě, necitlivě. Ale to je spíš pozastavení, sebereflexe, která by měla vést k tomu, aby to příště bylo pro všechny lepší. Důležité je umět si odpustit.

Probíráte tyhle věci se svými dětmi?

Snažím se dávkovat je adekvátně věku a zatím nemáme problém, bavíme se o všem otevřeně. Ale mělo by to přijít tak, že se dítě zeptá. Já někdy varuju, ale nikdy nestraším. Takže řeknu třeba – pokud budete v tom mokrém triku běhat déle než hodinu, může se stát, že dostanete chřipku nebo zápal plic. A už víte, jak je to nepříjemné. Takže jsou dvě možnosti, buď se tohle může stát, nebo se běžte převléknout do suchého trika. Ale jinak myslím, že je lepší, když se zeptají samy, zvlášť pokud jde o zásadnější otázky, třeba na smrt nebo co je to intuice. Někdy mám pocit, že mluvím zbytečně moc, zvlášť za covidu mi jako herečce už asi chyběly monology na jevišti. Nicméně dětičky tvrdí, že mě rády poslouchají. Zatím.

Zuzana má na sobě šaty All Saints, answear.cz, šperky Blueberries Jewelry

Bylo vám osmnáct, když jste se přestěhovala do Prahy. Bála jste se, nebo spíš těšila?

Těšila, a moc. Přihlášku na DAMU jsem si dala, protože jsem se narodila v Československu a úplně mi nedošlo, že činohra v češtině přece jen není v rodném jazyce. Ale to jsem celá já, nebojím se, nekladu si dopředu překážky. I když někdy je možná lepší připravit se na různé scénáře. Ale tady to bylo tak, že jsem si podala přihlášku do Bratislavy a do Prahy. Do Brna ne, to Čechy možná pobaví. Paradoxně v Bratislavě mě nepřijali, takže bylo vyřešeno.

Měla jste nějaký plán B?

Váhala jsem, zda nestudovat na učitelku, bavilo by mě učit na střední škole, nebo naopak na prvním stupni. Maturovala jsem ze španělštiny, dějepisu a z dějin umění. A jelikož jsem hrála tenis, nabízely se různé kombinace s tělocvikem. Tenis jsem v té době sice už nehrála závodně, ale předtím jsem sedm let byla aktivní v klubech a trénovat bych jistě mohla. Oproti tomu dramatický kroužek jsem brala fakt jen jako hobby. Takže když mě přijali na DAMU, docela mě to překvapilo, nicméně pedagogickou fakultu jsem tím pádem už nezkoušela.

Na závěr si dejme pracovní okénko. Co všechno vás teď čeká?

V poslední době jsem měla štěstí na role v seriálech. Z těch mi zbyla Ordinace v růžové zahradě, kde mám zhruba dva natáčecí dny v měsíci. A jelikož od covidu už nejsem v angažmá, klidně bych mohla točit víc. Pět let jsem byla v angažmá v Činoherním studiu Ústí nad Labem a šest let ve Švandově divadle, mívala jsem až dvacet tři představení v měsíci. Poté, co mi odpadly seriály, se objevily nové nabídky z divadla. Dvě premiéry mám za sebou a dvě před sebou. Od ledna hrajeme Zakázané uvolnění v pražském Divadle Venuše ve Švehlovce, od května inscenaci Ex v Divadle v Řeznické. V říjnu jsem se jako host vrátila na Smíchov a na přelomu roku poznám i Novou Spirálu.

Legrační je, že stačí pár repríz v různých divadlech a nějaký ten zájezd v měsíci a vyděláte si víc než zaměstnanec ve stálém angažmá. Další paradox je, že po třech seriálech naráz zase de facto začínám od píky. Volná noha je samozřejmě nejistota, ale nestěžuju si, naopak děkuju. Většinu večerů můžu být doma s dětmi, a i když jim už nemusím číst před spaním, protože jsou to knihomolové a už si čtou sami, chci si s nimi dát večeři a udělat úkoly. Probrat, jak bylo a co je čeká, a dát jim pusu na dobrou noc. Neplánovala jsem to, ale nakonec se ukázalo, že volná noha je to nejlepší, co se mi v tuto chvíli mohlo stát.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Zuzana Zlatohlávková: Jsem absolutně průhledná, hraju jen na jevišti“ v časopise Marianne 10/2026 (číslo časopisu). Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.