Přesně za týden začíná advent: Čas úklidu i rozjímání

Označení „advent“ (z latinského adventus) znamená příchod, v tomto případě příchod Ježíše Krista. Začíná liturgický rok a pro křesťany přichází období půstu, zklidnění a příprav na oslavy narození Krista. Postupné zažíhání adventních svící o jednotlivých nedělích symbolizuje cestu světla spásy do světa. Advent končí na Štědrý den 24. prosince po západu slunce vstupem do doby vánoční, která trvá od 25. prosince (Narození Páně) do neděle následující po 6. lednu (Zjevení Páně). Přípravy a tradice spojené s Vánoci se postupem času proměňovaly i rozrůstaly o nové rituály a zvyky. Některé jsou spojeny s nejstaršími zvyky našich předkřesťanských předků, kteří slavili zimní slunovrat, jiné vznikly třeba až v minulém století.

Období rozjímání a příprav, ale také návštěv tajemných postav

„Železná“ neděle je první ze čtyř adventních nedělí, jejichž „kovové“ názvy jsou ale spíše moderního, komerčního rázu. Zatímco dnes je mají mnozí z nás spojené především předvánoční nákupy, nervozitou a shonem, naši předkové prožívali advent zcela jinak. Sice i oni uklízeli a připravovali, ale také dodržovali půst, rozjímali, rozdávali almužny a s pokorou očekávali Kristovo narození. O adventu se neměly konat hlučné zábavy ani svatby a každé ráno ještě za tmy lidé chodili do kostela na specifickou mariánskou jitřní mši svatou zvanou roráty (z latinského rorate „rosu dejte"). Adventní rozjímání ovšem „narušovaly“ lidové obyčeje v podobě obchůzek tajemných postav, které mají svůj původ ještě v předkřesťanském období.  Lucky, Mikuláš s andělem a čertem, ale například i barborky nebo Ambrož a další. Z lidových tradic v podobě postav obcházejících domy v předvečer svátku příslušného světce, se do dnešních dnů ve větší míře uchovala tradice mikulášské nadílky.

Stálezené rostliny symbolizují dobro a život

Zvyk zdobit domy jmelím, cesmínou a břečťanem má kořeny v dobách pohanských. Protože jde o rostliny zelené i v zimě, takto ozdobený dům měl využívat dobrý duch jako útočiště před mrazem. Dnes je jedním z nejtypičtějších a nejnápadnějších symbolů adventu adventní věnec, ať už ten na dveřích nebo v podobě svícnu se svíčkami „odpočítávajícími“ adventní neděle. Věnec jako takový je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti, projevem úcty a radosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach. Kruhový tvar svícnu také představuje věčnost a stálozelené rostliny jako výzdoba jsou symbolem života.

Od dřevěného kola po dnešní adventní věnce

Základ adventního věnce dnešních dnů pochází z 19. století, kdy ho poprvé v Hamburku vytvořil protestantský teolog Johannes H. Wichern. Chudé děti ve škole, kterou pro ně založil, se prý v předvánoční době neustále ptaly, kdy už budou Vánoce. Proto Wichern vyrobil předchůdce dnešních adventních věnců ze starého dřevěného kola, 19 malých červených svíček a 4 bílých svící. Každý den se zapalovala jedna svíčka, o nedělích velká bílá, v ostatní dny malá červená. Podobnou funkci „odpočítávání do Vánoc“ ostatně plní od počátku 20. století také adventní kalendáře. Adventní svícen se rozšířil postupně do celé Evropy, počet svící se ustálil na dnes používaných čtyřech či pěti. Svíčky by se měly zapalovat proti směru hodinových ručiček a mají svá jména a významy. První (Naděje) je svíci proroků, kteří předpověděli narození Ježíše Krista. Druhá (Mír) reprezentuje lásku a Ježíškovy jesličky. Třetí (Přátelství) je radostná či pastýřská a vyjadřuje očekávání. Její barva bývá odlišná, konkrétně růžová. Čtvrtá (Láska) je svíce andělská a je spojena s postavou Panny Marie. Jména svíček se v různých výkladech liší, ale symbolika je ve své podstatě stejná. Někdy se zapaluje i pátá svíčka - na Štědrý den po západu slunce a na Boží hod. Je zasvěcená Kristu a má být bílá.

Tradiční barvy adventu měly svá pravidla

Stejně jako všechno ostatní samozřejmě podléhá trendům i adventní výzdoba. A to včetně věnců, svícnů a svící, které už je dnes možné vidět v nejrůznějších provedeních, tvarech i barvách. Původní adventní výzdoba a barvy ale měly svá pravidla a liší se podle druhu církve. Tradiční barvou katolického adventu je fialová, která představuje důstojnost a pokání. Luteránská a anglikánská církev používá modrou jako symbol nového počátku, stvoření a královské důstojnosti. Protestantské církve mají adventní svíce červené jako připomínku Kristovy prolité krve a při zdobení využívají také zlatou barvu coby vítězství dobra. V Evropě se v různých kombinacích často objevuje i bílá, která v našich končinách představuje barvu slavnostní.