Proč ale četnictvo?
„Už na základní škole jsem si rád hrál s vojáčky, a navíc jsme měli dva četníky v rodině,“ vysvětluje Aleš. Po jeho předcích se bohužel nedochovalo nic kromě jedné služební šavle, a tak musel svou sbírku budovat téměř od nuly. Sám sleduje elektronické aukce a nabídky bazarů, někdy ho však majitelé starých uniforem, fotografií nebo písemností osloví přímo. Či dokonce věci, které našli doma na půdě, přinesou rovnou na stanici. Takové přírůstky do sbírky jsou pro nadšence z Kuřimi nejcennější. Je u nich velká šance, že se od nálezců dozvědí i jméno a životní příběh původního majitele. Pro konkrétní příklad netřeba chodit daleko. Ve velitelské pracovně má Aleš Medek zarámovaný vybledlý portrét jednoho ze „svých“ předchůdců – Františka Muzikáře. Ten sloužil v Kuřimi od začátku první světové války do roku 1928, kdy byl převelen do Brna. Při rekonstrukci střechy jednoho z kuřimských domů se našel kufr s jeho pozůstalostí a dělníci se ozvali právě Alešovi. „Vše, co se ukrývalo uvnitř, bylo perfektně zachovalé, a navíc mi jeho stará výstroj přesně padla,“ ukazuje velitel. I dnes má na sobě původní Muzikářovy boty a kožené chrániče holení zvané holenice. Samotná uniforma je ale ušitá nově. „Máme i originály, ale ty jsou nenositelné. Materiál je unavený a nošením by se uniformy rychle zničily,“ uvádí dál.