Tradice vánočního stromku sahá mnohem hlouběji než k Vánocům

Když si přineseme domů vánoční stromek, většinou řešíme jen to, jestli se vejde do stojánku, jaké ozdoby letos použijeme a kdy jej slavnostně rozsvítíme. Jenže tahle tradice je mnohem starší než naše sváteční přípravy. Je až zvláštní, kolik vrstev se pod větvemi skrývá. Od staroslovanských rituálů přes německé cechy až po první stromeček v Praze. Příběh je bohatý a krásně lidský.

Od prastarých větví k symbolu života

První ozdobené větvičky neměly s Vánocemi nic společného. Zelené jehličí znamenalo život uprostřed zimy, naději, že slunce se brzy vrátí. Pohanské kultury věřily, že větve jedle nebo smrku chrání před zlými silami. Zavěšovaly je na dveře, někdy dokonce špičkou dolů, aby se duše zemřelých nasytily už venku a neusedaly mezi živé. Slované měli vlastní zvyk nazývaný chvojka. Rozsochatou větev zdobili jablky, vajíčky a stuhami. Byla to oslava světla, úrody a přechodu mezi ročními cykly. A jak už to u silných zvyků bývá, ani křesťanství je nedokázalo vymazat. Místo toho je pozvolna přetvořilo. Katolická církev se stromku dlouho bránila. Považovala ho za pohanský symbol. Časem ale našla způsob, jak jej začlenit. Zelené větve se staly obrazem věčného života, jablka připomínala rajský strom, ořechy měly přivolat lásku a světýlka představovala naději narození Krista. Do Evropy se zrod současného zvuku vánočního stromku pojí hlavně s Německem. Rok 1570 v Brémách přinesl první písemnou zmínku o ozdobeném stromečku, který byl ověšený sladkostmi a ovocem. V dalších desetiletích začal pronikat do městských domácností. Nejdřív do bohatších, později do všech vrstev. Legenda připisuje první stromeček také Martinu Lutherovi, který se údajně inspiroval hvězdami mezi větvemi při noční procházce. Ať už je to pravda nebo ne, myšlenka je krásná.

Mohlo by se vám líbit

Vánoční dárky podle horoskopu: Máme tipy pro každé znamení

První vánoční stromek v Čechách

U nás se zvyk objevil poměrně brzy. Rok 1812 přinesl do Prahy první moderní sváteční stromek. Připravil jej ředitel Stavovského divadla Johann Carl Liebich jako překvapení pro přátele ve svém libeňském letohrádku. Tehdy stál stromek v koutě, ozdobený střídmě, ale byl to začátek něčeho, co brzy ovládlo celé české země. Nejdřív se stromky usadily ve městech, na venkov přicházely pozvolna. Chalupy často neměly místo, takže se stromek zavěšoval ke stropu, špičkou dolů. Praktické, ale zároveň tajemně krásné. Dnešní skleněné koule a světelné řetězy mají své kořeny v jednoduchých dekoracích z minulosti. Jablka, ořechy, sušené ovoce, perníčky, papírové hvězdičky – nic víc rodiny nepotřebovaly. Teprve 19. století přineslo skleněné foukané ozdoby a o něco později první elektrické osvětlení. A svět se do nich zamiloval. Dnes se k ozdobám vracejí i tradiční vzory. Krajka, přírodní materiály, ruční práce. Jako by nás to tahalo zpět ke kořenům, kde stromeček nebyl pro parádu, ale pro radost a požehnání.

Když stromky začaly zdobit náměstí

Ke skutečně veřejné tradici přispěl český spisovatel Rudolf Těsnohlídek. V roce 1919 viděl v Dánsku pod stromem sbírku pro chudé děti a přivezl tuhle myšlenku domů. V roce 1924 se v Brně rozsvítil první vánoční Strom republiky. Pod jeho větvemi lidé přispívali na opuštěné děti a tradice se rychle rozšířila. Dnes si bez velkého stromu na náměstí neumíme Vánoce představit. Ať už stojí v Praze, Brně nebo v malé obci v horách, vždy je symbolem společného setkání a tiché radosti. Dnešní stromky mají nové podoby. Bílé, zasněžené, minimalistické i ověšené od shora dolů. Ale jádro zůstává stejné. Touha po světle uprostřed zimy, po chvíli klidu, po čemsi, co přetrvává generace. Když stojíme večer u rozsvíceného stromku, možná si ani neuvědomujeme, že je to ozvěna starých obřadů a dávných věr. Přesto nás dokáže dojmout způsobem, který je skoro archaický. Protože světlo ve větvích a vůně jehličí připomínají něco, co nosíme hluboko v sobě.

Zdroj: kudyznudy.cz, svetstromku.cz