Ráno po Štědrém večeru se probouzíme do dne, který bychom si měli vychutnat jako čas opravdového odpočinku, klidu a příjemných shledání se svými blízkými. Podle lidových tradic se na Boží hod pracovat prostě nesmí!
Štědrý den je předvečerem dvou významných svátků. Prvním z nich je Boží hod vánoční, který křesťanská církev stanovila dnem narození Ježíše Krista. Víceméně tak vytvořila protiváhu starší tradici, související se zimním slunovratem. Kristus symbolizuje slunce křesťanské, přinášející naději a nový život. Následuje svátek oslavující svatého Štěpána, zapáleného vyznavače a šiřitele Kristova učení. Prvního křesťanského mučedníka, který byl po obvinění z velezrady židovské víry kolem roku 35 ukamenován před branami Jeruzaléma. Jak tyto dny prožívali naši předkové?
Na Boží hod tradice zakazovala pracovat. Na počest narození Ježíše Krista měl lid užívat slavnostní atmosféry, radovat se v rodinném kruhu, odpočívat. Nesmělo se zametat ani poklízet dvůr. Nepralo se a rozhodně nikde nesmělo žádné prádlo viset, protože to by přineslo neštěstí do domu. Dokonce i stlaní postelí bylo ten den nežádoucí. Pokud v ohništi vyhasl oheň, nikdo se neodvažoval znovu ho rozdělat. A když upadl někomu knoflík? Nedalo se nic dělat, přišít si ho mohl nejdříve až na Štěpána. Štěstí ovšem mohlo přinést pečení chleba nebo střelba na Měsíc. Také v dnešní době je Boží hod dnem pracovního klidu. Po období adventních příprav a oslav Štědrého večera přichází doba uvolnění a sváteční pohody. Ideální čas navštívit příbuzné a nejbližší přátele nebo je sezvat ke společnému stolu. K takovému svátku samozřejmě patří dobré jídlo. Na Boží hod se tradičně podává drůbež. Tradice vychází z toho, že na tento svátek každá rodina odedávna dávala na stůl to nejlepší, co měla, a nejčastěji to byla právě husa nebo nebo kachna. Maso se často jedlo právě až v tento den, štědrovečerní večeře dlouho bývala bohatá, ale bez masa. Zvyk na oba svátky vánoční podávat drůbež a slavnostně poobědvat v širším rodinném kruhu se v mnoha domácnostech dodržuje dodnes.
Čeládce o vánočních svátcích končívala služba. Pokud ze služby v těchto dnech vystoupila, měla až do Nového roku prázdniny zvané „vánočky“. Ještě dnes známe pořekadlo, že „na Štěpána není pána“. To proto, že čeleď, které služba končila, měla možnost odejít k jinému hospodáři. K odchodu dostávala zvláštní koláč, zdobený pentlemi a ořechy. S oslavou svátku svatého Štěpána byla ještě v nedávné minulosti pevně spojená tradice koled a koledování. Na koledu chodily v tento den nejen děti, ale i kantoři, ponocní a chudí. U domovních dveří zazpívali a odnesli si za to výslužku. Tradice pravděpodobně poukazuje na to, že svatý Štěpán zastával v mladé církvi „úřad almužníka“. Přání zdaru a všeho dobrého, spojené s obchůzkami rodin, se stalo na svátek sv. Štěpána i společenskou událostí, tradičním zvykem konaným pro radost a zábavu. Vánoční koledování v podstatě začínalo již na Štědrý den, pokračovalo na svatého Štěpána a v různé podobě trvalo až do Tří králů (6. ledna). V 19. století chodívali někdy koledníci s malým betlémem uspořádaným ve skříňce, jindy s velikou hvězdou na hůlce. Jednu z nejznámějších koled si prozpěvujeme dodnes: Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu, psi se na mě seběhli, koledu mi snědli...
autorský článek, Knihovna U Mokřinky
