Rostlina z českých luk: Kvítí, které smiřuje

Text: HELENA POKORNÁ HLADÍKOVÁ 

Patří k němu například podivně znějící název kukaččí sliny. Původ? Nutná malá odbočka do entomologie... Jde totiž o souvislost s hmyzím druhem zvaným pěnodějky. Larvy se přisávají na rostliny, kde se živí jejich šťávami. Aby je při dlouhotrvajícím sání nesezobl žádný predátor, vytvoří larvy ze svých výměšků pěnový obal. Nejsou v něm takřka vidět a obal na první pohled připomíná – ano, sliny! Obalu se tak často říká kohoutí nebo kukaččí sliny. A vzhledem k tomu, že pěnodějky milují pestrou květenu luk, k níž se kohoutek luční řadí, pěna bývá často vidět i na těchto rostlinách. Někdy se proto s označením kukaččí sliny „sveze“ samotný kohoutek, ne jen onen výtvor pěnodějek. Nahrává tomu i fakt, že kohoutek opravdu vykvétá v době, kdy přilétají kukačky (což bývá na přelomu dubna a května). Zkrátka se asi někomu hodilo či zalíbilo říct, že kohoutek je slinami kukaček... 

Tip redakce:  

Bílý kultivar kohoutku věncového, Alba, kvete plně v červenci a srpnu. 

Přírodní hladinoměr  

Kohoutků existuje čtvero druhů, ale pouze ten luční je u nás původní. Více než půlmetru vysoká květina se řadí mezi trvalky, občas se z ní ale vyklube pouhá dvouletka. Daří se jí nejlépe na slunných místech a ve vlhkých zamokřených půdách bohatých na živiny; nepohrdne však ani polostínem či rašelinným typem půdy. Kořeny kohoutku nesahají hluboko, drží se v nejsvrchnější vrstvě půdy. Díky tomu se dá celkem bezpečně poznat hladina podzemní vody. Tam, kde roste kohoutek, je voda v podzemí hodně vysoko. 

Tip redakce:  

Vhodný k řezu kohoutek luční rozhodně je. Vzhledem se hodí do zahrad venkovského a přírodního typu. 

Nepochutná si každý 

Pro kohoutky je typické vidlanovité květenství: na dlouhé stopce vyrůstá květ s dlouhými úzkými okvětními lístky. Druh luční hraje růžovými barvami až lehce dofialova, ale známé jsou i jiné variety. Kohoutek chalcedonský kvete ohnivě červenou barvou, věncový zase potěší oko karmínovým zbavením. A čas od času se mezi kohoutky objeví i albíni, nejde-li o vyšlechtěné kultivary. Zpět ale k tomu lučnímu, jeho květy mají jedno specifikum – obsahují spoustu nektaru. Lákají tak velké množství hmyzu, ovšem jen hmyzí druhy s dlouhým sosákem se dočkají odměny. Zdroj nektaru je ukryt v květu dost hluboko. Způsobuje to takzvaná pakorunka v květu, která prodlužuje korunní trubku natolik, že se k ní dostanou jen čmeláci, denní motýli, případně někteří brouci.

V zahradách osazovaných za účelem toho, aby lákaly užitečný hmyz, má tedy kohoutek luční rozhodně své místo. Vůbec ho lze označit za vděčnou zahradní květinu, jíž to sluší hlavně ve společnosti okrasných travin. Výrazná barva kohoutku taková místa nádherně rozsvítí. Dobrou službu rostlinka prokáže i vysazena v okolí zahradního jezírka či rybníčku; její zalíbení v zamokřených půdách ji navíc k takovému umístění doslova předurčuje. 

Tip redakce:  

Kohoutek nepatří k častým obyvatelům zahrad, je vidět spíše ve volné přírodě. Stálé místo v záhoncích by ale zasloužil. 

Na kašel i na rány  

Pěkný na pohled, ale také užitečný je Lychnis floscuculi čili kohoutek luční. Sbírá se z něj kvetoucí nať, občas i kořen. Z natě se vyrábějí nálevy, osvědčily se především proti kašli. V nich jsou totiž obsažené látky zvané saponiny, které dovedou rozložit dráždivé hleny. Připraví-li se z natě lihová tinktura, může se použít třeba při angíně, působí totiž antibioticky. Z kohoutkové natě se dělávají i koupele, které uleví zejména lidem s revmatickými potížemi, bércovými vředy. Další doménou této rostliny jsou špatně se hojící rány, pomáhá údajně už pouhé přiložení nati na postižené místo. Vysadit kohoutek do vlastní zahrádky se bezpochyby vyplatí. Krásné květy i případné léčivé využití z něj dělají rostlinu – značka ideál. A takové jsou v každé zahrádce veskrze ceněné. 

Tip redakce:  

Jednoduchá aranžmá v kombinaci s výraznými barvami dají kohoutkům elegantně vyniknout.