Zimní příroda: Královničky zimní zahrady

TEXT: Alexandra Koutná

Sýkorky patří mezi pěvce, kteří navzdory období, období, kdy se teplota dlouhodobě drží pod bodem mrazu, neodlétají do teplých krajin. Opouštějí pouze ty nejchladnější horské oblasti, ze kterých se přesouvají dolů do údolí. V našich zeměpisných šířkách se nejčastěji vyskytují dva druhy této rozvětvené ptačí rodiny – sýkorky modřinky a koňadry. V Česku jich žije kolem šesti až sedmi milionů párů, což je řadí do první desítky nejrozšířenějších ptačích druhů na tomto území. V zimním období jsou sýkorky častými návštěvníky našich zahrad, jelikož potravy ve volné přírodě postupně ubývá. I když u krmítka to vypadá, že sýkorky jsou vegetariáni, opak je pravdou. To jen v zimě musí přeorientovat svůj zobáček na semínka a oříšky. V letních měsících se totiž živí převážně hmyzem a larvami a v jejich lovu nejsou žádní troškaři. Třeba sýkora koňadra, naše největší a také nejběžnější sýkorka – poznáte ji podle třpytivě černé hlavy a krásně žlutého bříška, jehož středem se táhne černý pruh –, dokáže denně zkonzumovat tolik potravy, kolik sama váží, tedy zhruba sedmnáct gramů! A když k tomu sýkorčí pár musí ještě krmit svá mláďata, která se líhnou dokonce dvakrát ročně, spořádá taková opeřená rodinka dohromady víc než sedm kilogramů hmyzu.

Zajímavost: 

Sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus) je nezaměnitelná svým zbarvením. Jméno dostala podle modré čepičky, která ji odlišuje od ostatních sýkorek. Pořádně vypolstrovaná hustým peřím vyráží tato sýkora i v silných mrazech ze svého úkrytu. Při sběru potravy ráda visí na větvích stromů hlavou dolů.

Sýkorky ochrání naše ovoce

V zimním období pak umí sýkory zlikvidovat padesát až sedmdesát procent larev obaleče jablečného, což významně sníží červivost jablek. Čím víc péče proto v zimě věnujete sýkorkám, tím míň budete muset používat všemožné přípravky na ochranu rostlin. Za tuto pilnou likvidaci škůdců jsme jim zkrátka my, zahrádkáři, vděční a rádi jim pak vylepšíme jejich v chladných měsících chudší jídelníček. Největší radost jim udělají lojové koule plné ptačího zobu, jádra ořechů nebo slunečnicová semínka. Menší druhy sýkorek ocení také proso, ovesné vločky, trhané krupky nebo hrubou krupici. K jejich oblíbeným pochoutkám patří také hovězí lůj a sádlo. Naštěstí nejsou příliš ostýchavé a s radostí se pustí do námi naservírovaných pochoutek. Zejména nebojácná sýkora modřinka nebude příliš dlouho otálet a svým veselým cvrkotem rychle zaplní nejen zahradu, ale taky váš balkon či terasu.

Zajímavosti: 

• Na tučná semínka bohatá slunečnice se před konkurencí nejlépe brání ve skupině. I v sýkorčí partě však může docházet k neshodám. Samečkové s nejširšími černými pásy na břiše stojí v hierarchii nejvýše.
• Sýkorky koňadry (Parus major) patří mezi nejčastější hosty našich zahrad. Potěšíte je lojovou koulí zavěšenou na stromě, z níž budou šikovně vyzobávat semínka a nemusejí se obávat, že je o pochoutku připraví některý z větších opeřenců.

Poznejte sýkorky

V našich končinách se vyskytují ještě další čtyři druhy sýkorek. Malinkou a nenápadnou sýkoru uhelníčka můžete volně, v lese nebo v městském parku, zahlédnout nejčastěji. Poznáte ji podle uhlově černé hlavičky s ostře ohraničenými bílými lícemi. Úplně nejradši poskakuje vysoko v korunách jehličnatých stromů a snaží se vyzobat semínka, která tu při louskání šišek zanechaly neposedné veverky. Pokud se však budete pozorně dívat, určitě ji objevíte také u nějakého krmítka, často ve společnosti jiných druhů pěvců. Pak jsou tady ještě sýkory parukářky a také babky, které získaly své jméno podle skvrny na temeni, která připomíná šátek uvázaný ‚na babku‘. Nejčastěji jsou k vidění v ovocných sadech a hájích, a pokud se vůbec objeví na krmítku, snaží se nasbírat do zobáčku najednou co nejvíc semínek, na nichž hodují až v ústraní. Pouze velmi zřídka jsou u nás k vidění sýkory lužní.

Když zimní teploty klesnou hluboko pod nulu, stáhnou se tito malí sympatičtí ptáčkové do svých úkrytů. Vyhledávají zejména úzké díry ve stromech, kde jsou v hnízdech vystlaných suchou trávou a peříčky dostatečně chráněné před mrazem a taky velkými zobáky a drápy svých nepřátel – sokolů, krahuj-ců nebo vran. Na jaře se pak tato hnízda stávají domovem pro nové sýkoří potomstvo.

Co jste o sýkorkách možná nevěděli? 

• Sýkora parukářka (Lophophanes cristatus). Nenápadnému hnědému zbarvení dominuje černobílý, drze vztyčený chochol na hlavě. U nás se vyskytuje poměrně zřídka. Žije převážně v jehličnatých lesích, kde se v zimě živí semínky jehličnanů.
• Koupel vyhledávají sýkorky nejenom v létě. I v chladných dnech si tito barevní otužilci pravidelně čistí své peří od různých parazitů.
• Sýkora babka (Poecile palustris) a sýkora lužní jdou od sebe rozeznat jen velmi těžko. Sýkora babka má menší hlavičku, úzkou černou skvrnu pod zobákem a její tmavé peří se nepatrně leskne. Ve své zahradě ji můžete potkat rozhodně mnohem častěji.
• Sýkora lužní (Poecile montanus) se, jak už její jméno napovídá, uhnízdila zejména v bažinatých lužních lesích.
• Sýkora uhelníček (Periparus ater) se nejradši zdržuje v korunách jehličnatých stromů. Svými dlouhými drápky se pevně přidržuje větví a tenkým zobákem precizně vybírá potravu mezi jehličím.

Falešní příbuzní

Některé druhy pěvců sice svým vzhledem připomínají sýkorky, do jejich rozvětvené rodiny však nepatří. Mlynařík dlouhoocasý se vyskytuje v různých poddruzích skoro na celém území Evropy. Jeho dlouhý a tenký ocas mu pomáhá balancovat při sběru potravy i na těch nejužších větvích stromů. Mlynařík se rád zabydlí v lesích i v rovinatých údolích. Hlava sýkořice vousaté působí svým tvarem a zbarvením možná tak trochu exoticky, jedná se však o Evropanku. V Česku se vyskytuje zejména v oblastech jižních Čech, Polabí, jižní a severní Moravy. Moudivláček lužní hnízdí především v blízkosti vodních toků a v oblibě má hlavně dobře přístupné stromy s tenkými převislými větvemi.