Existují knihy, které zvučně slibují odhalit skrytá tajemství vesmíru, avšak nakonec přinesou jen prázdnou, akademickou nudu. A pak je tu povídková sbírka, jež už svým provokativním názvem deklaruje, že na lacinou čtenářskou přízeň vlastně neaspiruje, aby vzápětí představila jeden z nejkrystaličtějších a nejpřekvapivějších literárních počinů současnosti. Veronika Hurdová s novinkou To nebude nikdo číst dokazuje, že spojit kvantovou fyziku se zlomeným srdcem a českým panelákem není literární sebevražda, ale geniální tah.
Dobrá literatura má vzácnou moc zastavit čas a nechat pozorovatele zkoumat jeden kratičký, zdánlivě banální okamžik pod mikroskopem. V případě novinky Veroniky Hurdové se však oním pomyslným mikroskopem stává spíše částicový urychlovač, případně průhled do záludných vícerozměrných prostorů. Autorka, jež si dosud spolehlivě podmaňovala žebříčky prodejnosti výpravnými romány jako Božidara či Révi a Město snů, se tentokrát rozhodla zariskovat a vstoupit na tenký a nevyzpytatelný led povídkové formy. Závěr tohoto experimentu je jednoznačný: nejenže onen led pod tíhou očekávání nepraská, ale naopak nabízí úchvatnou, byť občas drásavou podívanou do mrazivě přesných zákoutí lidské psýché.
Hlasy, jež oživují vesmír
Audioknižní verze, kterou s maximální péčí připravilo nakladatelství OneHotBook, povyšuje celkový dojem do ještě sofistikovanějších sfér. Produkce o délce necelých osmi hodin jasně a sebevědomě dokazuje, že na audioknižním zpracování se nesmí dělat kompromisy. Režisérka Markéta Jahodová přistoupila k hutnému textu s nesmírným citem pro detail a dynamiku mluveného slova.
Foto: OneHotBook, V. Hurdová
Samotný casting je bez přehánění hvězdný. Uklidňující, a přesto autoritativní bas Pavla Soukupa dodává vážnějším filozofickým pasážím téměř osudový přesah. Matouš Ruml přináší do interpretace svou typickou, nezastavitelnou energii, jež dokáže precizně zachytit jak jemnou ironii, tak tichou naléhavost zlomeného srdce. Ženské party v podání Veroniky Lazorčákové pak vynikají úžasnou psychologickou propracovaností. Účast samotné autorky, jež s vřelostí čte osobní poznámky na konci povídek, vytváří punc naprosté, odzbrojující autenticity.
Když Hrabal potká Black Mirror
Osm textů, jež tvoří pevnou osu této sbírky, lze do běžných škatulek zařadit jen s velkými obtížemi. Formálně sice autorka mistrně využívá rekvizity žánru sci-fi – narazíme zde na teorii simulace, drásavé časové smyčky, odhalení čtvrtého rozměru či radikální zásahy umělé inteligence do tvůrčího procesu – avšak v jádru každého příběhu tepe něco bytostně zranitelného, důvěrně známého a obyčejného. Je to právě tento třaskavý kontrast, který čtenáře i posluchače udržuje v neustálém napětí.
Vynikajícím příkladem je povídka o stárnoucím nočním hlídači v potemnělém muzeu. Namísto velkolepého, hollywoodského odhalení podstaty celosvětového matrixu se děj soustředí na existenciální tíhu stárnutí a marný boj se ztrátou pocitu užitečnosti. Podobně mrazivá je chirurgicky přesná reflexe moderního mateřského vyhoření v textu PRISM-A, kde speciální brýle, fungující jako zhmotněný algoritmus sociálních sítí, postupně a bezbolestně odříznou vyčerpanou matku od všeho, co je reálné, ale nekomfortní. Každá sci-fi anomálie zde slouží výhradně jako výkonný zesilovač pro ryzí emoci. Text nekompromisně analyzuje naši osamělost, syrovost truchlení, neschopnost komunikace a únavu z doby zaměřené na permanentní růst.
Foto: OneHotBook, V. Hurdová
Specifickým a nesmírně osvěžujícím rysem celého díla jsou podrobné autorské dovětky. Odhalují tvůrčí proces, inspirační zdroje a nenásilně edukují. Zprostředkovávají ten čirý, až dětský úžas nad tím, jak úchvatně funguje svět, věda a náš vlastní mozek. Fungují jako intelektuální diskuse s autorkou nad šálkem dobré kávy, jako poodhrnutá opona do zákulisí mysli, jež se tvrdohlavě odmítá spokojit s povrchními odpověďmi.
Pozvánka k úžasu
Vyprávět o velkých, kosmických myšlenkách beze stopy povýšeného mentorování, zato s laskavým pochopením pro lidské slabosti a absurditu našeho každodenního pinožení, vyžaduje značnou dávku literárního mistrovství. To nebude nikdo číst je povídkovou sbírkou, jež s přehledem obstojí nejen jako chytré žánrové cvičení, ale především jako empatický průvodce úzkostmi i nadějemi dnešní komplikované doby. Je to text, který spolehlivě a s gustem nabourává zajeté myšlenkové vzorce. A pokud si v dnešní nadprodukci něco zaslouží být s hlubokým zájmem čteno a posloucháno, pak je to právě tato velkorysá pozvánka k tomu, abychom se na chvíli zastavili a dovolili si nad vlastním životem znovu a s čistou radostí žasnout.
