Glosa Lucie Zídkové: Kam s nimi?

V srpnu se stalo to, čeho jsem se obávala. Naši maminku jsme museli dát do domova pro seniory – takového, kde není povolen volný pohyb. Říká se jim „domovy se zvláštním režimem“, a když máte štěstí (a peníze) a vyberete z těch soukromých opravdu dobrý, může být váš blízký sám na pokoji, obklopen pečovatelkami, jejichž přístup je téměř andělsky laskavý.

Začnete za rodičem chodit, jenže on – jaký nevděčník! – tam není šťastný. Z pokoje, který by se klidně mohl nacházet v jakémkoli pětihvězdičkovém hotelu, chce zpátky domů, do svého bytu vybaveného věcmi ze 60. let, popraskanými stěnami a kobercem s vyšlapanými cestičkami. Ke starému kaktusu a urně s popelem manžela, ozdobené umělou kytkou.

A vy se přistihnete, že lžete: „Neboj, mami, zvykneš si. Podívej, jaký je to tu pěkný!“ ujišťujete ji i sebe zároveň. A stydíte se až za ušima, protože víte, že je to lež. Nezvykne si, maximálně se zlomí. Jako dítě, které dáte do školky, když na ni ještě není zralé. Nebude plakat napořád, protože rezignuje, odpadne, vzdá to. A učitelka vám při odpoledním předávání řekne „tak vidíte, já jsem vám říkala, že to zvládne“.

Chodím za maminkou několikrát týdně a pozoruji ty stařenky a stařečky, ploužící se po patře a posedávající ve vozících. A i když je to jedno z nejlepších zařízení v Česku, najednou mi to všechno připadá strašně špatně: odsunuli jsme je sem, abychom se nemuseli na tu hrůzu dívat. Na prázdné pohledy, na lidi stojící u skleněných dveří, které se zamykají. Na bloudící paní a pány, kteří se neumějí vrátit do svého pokoje. Možná na vlastní budoucnost, které se bojíme víc než smrti samotné.

„A kde vy bydlíte?“ ptá se moje maminka dámy s krásnýma modrýma očima, s níž se na patře spřátelila – dá-li se tak říkat vztahu, kdy si ani jeden ze zúčastněných nepamatuje jméno toho druhého. „Já nevím, jestli tady bydlím,“ upře na mě paní ty nekonečně měkké oči a já polknu knedlík v krku.

Obdivuju každého, kdo tady pracuje – měli by dostat víc než ministr zdravotnictví. Pokud vůbec lze zaplatit to, co tu vlastně dělají (kromě krmení a přebalování): dívají se za nás na úpadek člověka, na strašný konec lidské bytosti, z níž pomalu uniká duše.

Nevím, jak to v domovech důchodců dělat líp a jestli to vůbec líp dělat jde, jisté ale je, že lidé, kteří u nás pečují o seniory s demencí doma (a to je bezpochyby ta nejlepší možnost), nemají adekvátní podporu, peníze ani pomoc, a tak většině z nich nakonec nezbude než „dát seniora do domova“. Už jen ta formulace: dát jako balík, do domova, jenž domovem není. Podobnost s „dát dítě do školky“ čistě náhodná?

A nemocných bude čím dál víc, už v roce 2030 o 40 procent víc než dnes. Zabývá se tím někdo? Těžko – ve státě, kde si vrchnost neumí spočítat, že děti narozené v roce 2008 půjdou v roce 2023 na střední, jak jsme viděli kolem letošních jarních přijímaček.

Je vůbec dobře, aby staří lidé žili někde pohromadě? Proč a na základě čeho je dáváme do „domovů pro seniory“? Jen na základě věku? Chtěli byste vy žít v nějakém domě se stovkou dalších lidí, kterým je tolik co vám? Já ne. Ani za nic na světě.

Totéž ale děláme i dětem: proč by zrovna tříleté dítě mělo být zralé na ranní buzení do tmy a odchod kamsi mezi další tříleťáky? A šestileté dítě na to, aby sedělo čtyři až pět hodin denně v lavici? Proč se vůbec škola skládá ze židlí a lavic? Skládá se z nich snad život? Ne, ten je tam venku, v pohybu a různorodosti. Ne v jedné jediné budově, které jsme dali název škola. Původně se tam učilo číst a psát – oukej, nic proti tomu, ale trochu se nám to vymklo, nemyslíte? Proč by se tam děti měly učit, jaký rozdíl je mezi lodyhou a stvolem (víte to vy?) a jak se pozná vedlejší věta přípustková? Nebylo by lepší, aby třeba s těmi babičkami s prázdným pohledem okopávaly brambory? A nic na tom nemění, že některé děti jsou ve škole šťastné a některým seniorům a seniorkám zase svědčí domov důchodců.