Žít a nestydět se za to být šťastný

Letím na schůzku s kamarádkou – dobíhám tramvaj, protože vím, že pak by mi nenavazovalo metro, přitom na přechodu málem vrazím do paní, která kouká do navigace ve svém smartphonu, ale na místo určení dorazím včas. Sice uhnaná, nicméně s pocitem zadostiučinění, že jsem to zase jednou zvládla. Jsem skvěle organizovaná, zvládnu zařídit spoustu věcí, jen se pak večer hroutím do postele s mrtvolným výrazem. Tak takhle funguji v Praze.
Když si voláme s přáteli, se kterými se víc než rok nevidíme, protože s manželem také žijeme v Brazílii, většinou si musíme pečlivě dopředu plánovat setkání, jelikož děti mají kroužky nebo jejich rodiče sebepoznávací semináře nebo jedou na chalupu nebo už něco slíbili. Všichni jsme velmi zaneprázdnění TÍM životem... Je to náš, středoevropský styl života. Být výkonný, hlavně toho hodně stihnout, mít vše zorganizované. Musíme plánovat, na spontánní akce není prostor. A já v tom tedy jedu také: vždycky, když se vrátím, se ze mě stává plánující Středoevropanka zaměřená na výkon a perfektně odvedenou práci. Najednou zjišťuji, jak už mám nemoderní střih kalhot, musím mít také ten nový krém proti vráskám a tu skvělou jarní vůni, měla bych víc číst místní tisk, jít na premiéru nového filmu, ochutnat detoxikační smoothie, jít na hormonální jógu... Měla bych... Když pak schvácená v metru pohlédnu na své spolucestující, vidím krásné ženy, které svými dokonalými křivkami a kvalitním oblečením strčí do kapsy kdejakou Brazilku, ale chybí jim něco jiného: sebevědomí, energie a určitá vznešenost. Vlastně vypadají jako prázdné utrápené nádoby.

Stačí si jen povídat nebo tančit
Brazilka se rozhodně nikdy nebude nikam honit. Má ráda svoje krásné vlasy, a proto se za žádných okolností nemůže zpotit, protože by se jí začaly vyrovnané lokny vlnit, a ráda chodí na vysokých podpatcích. Brazilka nemusí být organizovaná, pro ni je hlavní hodnotou být s nejbližšími – s přáteli nebo s rodinou. Stačí si jen povídat, tančit, nemusí mít žádný program. Brazilka má hodně energie, protože jednak žije ve slunečné zemi, ale také se řídí popěvkem z písně, kterou znají všichni místní a považují ji za svoji skoro hymnu: „Žít a nestydět se za to být šťastný".

"To si neumíte udělat čas?"
Zde nastává ten největší rozpor mezi naší středoevropskou kulturou a kontinentálním brazilským životním stylem: Co to je být šťastný? V Česku žijeme zorganizované životy, jsme vzdělaní, sečtělí, kulturní, plníme své rodinné povinnosti – ale jsme šťastní? Nebojíme se být šťastní? V Brazílii být šťastný znamená být zdravý, být s rodinou, nebýt sám, mít co jíst, mít se čemu smát, moct znovu oslavit své narozeniny. Když už jsme u těch narozenin – v Brazílii se slaví přesně v den narození – všichni si udělají čas, rodinní příslušníci a přátelé přijedou ve všední den vám zazpívat „happy birthday" a popřát. V práci pochopí, že odcházíte dřív – vždyť máte narozeniny! Švagrové na mě nechápavě hledí, proč by oslava manželových narozenin měla být až o víkendu. To si neumíte udělat čas?

Vnitřní klid Brazilců
Netvrdím, že v Česku je vše špatně a v Brazílii správně – naopak vidím v obou zemích klady i zápory. Jen si čím dál častěji kladu otázku – dokážeme všechen ten náš ekonomický, sociální a technologický pokrok ocenit? Jsme skutečně šťastnější? V Brazílii sice nadávám na nekvalitní služby, strašné silnice a řidiče, nechápavé a neefektivní spoluobčany, šílené stravovací návyky – ale pak jdu hlavním městem, potkávám vzpřímené a usměvavé Brazilky, které i přes svou nadváhu jsou krásné, vdechuji vlhkost ve vzduchu mísící se s vůní churrasca a říkám si, jestli to štěstí a vnitřní klid nejsou přece jen spojené s počasím...