Jsem snažilka, no a co? Aneb když vytoužené miminko nepřichází

Kolikrát už se mi za poslední roky stalo, že mi někdo pogratuloval k jinému stavu, a já se přitom jenom přejedla knedlíků, a ještě ke všemu jsem měla blbé šaty? Kolik dnů jsem se radovala ze zdánlivě neklamných příznaků těhotenství, kolikrát jsem si představovala, jak radostnou novinku oznámím svému muži a všem kamarádkám a příbuzným, kteří to prožívají se mnou? Kolikrát jsem předvídala, v jakém znamení se moje dítě narodí, a přemýšlela o tom, jak se bude jmenovat? Kolik zklamání přišlo, kolik bylo tajných slz na záchodě v práci, kolik zakoupených testů, hodin na diskuzních fórech žen, které se stejně jako já upínají k sebemenší naději? Skutečně, celkem často se řeší zoufalé otázky jako: Mohou se těhotenské testy mýlit? Můžu být těhotná i přesto, že jsem ráno dostala menstruaci? Sousedka normálně krvácela a byla v tom.

Snažilky a radilky

„Nesmíš na to myslet.“ To je asi nejčastější a asi nejméně užitečná rada, se kterou se v této souvislosti setkávám. A počítám, že nejsem sama. Ale jak lze vypnout myšlení? Na rádce a rádkyně se ale nezlobím. Vím, že je vedou ty nejlepší úmysly. A některé rady se poslouchají dobře: „Vyrazte na hory! Čím větší nadmořská výška, tím větší je pravděpodobnost, že se zadaří!“ „Jeďte k moři, ale minimálně na dva měsíce.“ „Pořiď si psa, protože s ním budeš mít tolik starostí, že si na nějaký snažení ani nevzpomeneš. Švagrová Maruna si koupila setra, a do roka chovali.“ Pořídili jsme si tedy psa, měla jsem opravdu starosti s jeho výchovou, akorát ty dvě vytoužené dvě čárky na testu se ne a ne ukázat.

Poslušně jsem zkoušela všechny ty doporučované a stoprocentně účinné tinktury, jehličky, doplňky stravy, čínské odvary, jógu, speciální pánevní cviky, rovnání kostrče. Absolvovala jsem několik obskurních sezení u poněkud vyšinuté paní, která připravovala speciální čajové směsi a jako bonus přidala radu, abychom do domácnosti nakoupili zásoby brambor a konzerv, protože podle karet brzy přijde apokalypsa. Po bylinkových čajích jsme s manželem byli příjemně otupělí, ale dítě se nedostavilo (konec světa naštěstí také nikoli). Jednou jsem kdesi ve Vršovicích navštívila ezo ženu, která mi poté, co kolem mě chvíli podivně běsnila s hořící svící, sdělila, že mě nemá ráda vlastní matka, a tento fakt mi znemožňuje počít a donosit dítě. Odešla jsem z garáže jejího přízemního domku vzteklá – a chudší o patnáct stovek. Pochopitelně jsme se svěřili i do péče skutečných odborníků na klinice umělého oplodnění. Celkem čtyřikrát. Bohužel i odsud jsme odcházeli s nepořízenou (a občas i s pláčem). Nepomohla nám tedy magie ani věda. Ale naštěstí je nám spolu pořád dobře a řekla bych, že nás prožité peripetie posílily.

Extrémně plodný den

Znám však i páry, co to neustály. „Neřešili jsme nic jiného. Sex přestal být potěšením, ale vyčerpávající prací. Byla jsem schopná rozmluvit svému příteli služební cestu, protože připadala na den ovulace, tedy extrémně plodný den. Začala jsem uvažovat o adopci, ale partner si to nepřál. Nakonec jsme se rozešli,“ vyprávěla mi kamarádka Simona, přebornice na neúspěšná umělá oplodnění – má jich za sebou šest. Teď je jí 43 let, má nového přítele a znovu ji začal bavit sex. Simona tvrdí, že je smířená s tím, že děti možná nikdy mít nebude. „Na kliniku už nechci. Je to fyzicky a psychicky vyčerpávající kolotoč s nejistým výsledkem, a už na to nemám sílu,” tvrdí.

Terapeutka a psycholožka Ilona Haa­sová, která před deseti lety založila Společnost pro psychosomatickou podporu léčby neplodnosti, pracuje s páry, které to ještě nevzdaly. „Zatímco ženy často z neúspěchů viní sebe, muži situaci řeší po svém, větší pracovní vytížeností nebo třeba sportovní aktivitou. Muži také často tápou v tom, jak své partnerce v trápení ulevit. Vidí ji například, že pláče, ale nevědí, jak ji správně podpořit. Podle výzkumu, který jsme na toto téma dělali, se ukazuje, že ženám nejvíce pomáhá, když jim muž své pocity ukáže a neskrývá je,“ říká terapeutka.

Zmiňuje také častý problém partnerů v otázce sexu: „Jsou určité doprovodné ‚bolesti‘, které proces neúspěšných pokusů o dítě provázejí. Sexualita je bohužel jedním z nich. Setkávám se i s tím, že u partnerů sexuální žádostivost zcela vymizí a pokusy o dítě se odehrávají v podstatě pouze na reprodukčních klinikách.“ Další doprovodnou „bolestí“ je jistá zášť a závist vůči těhotným ženám. Ženy se za tyto pocity nenávidí, mají pocit, že jsou zlé a že si asi dítě ani nezaslouží, ale v podstatě jde o prožívání „ochranného hněvu“, který je má chránit před bolestí, kterou jim tato setkání přinášejí. Nejde se vinit za to, že nejsem schopná s těhotnou kamarádkou sdílet její radost. Je třeba o své bolesti mluvit a u kamarádky hledat podporu třeba jen v tom, že se nějakou dobu nebudou vídat, aby každá mohla svobodně prožívat to, co potřebuje.

„V terapii se snažíme o to, aby si ženy emoce připustily. Když prožíváme strach, je základní potřebou udělat něco pro to, abychom se cítily bezpečněji. Když cítíme smutek a samotu, základní potřebou je udělat něco pro to, abychom pocítily blízkost a oporu. Zkrátka nějakým způsobem reagovat. Pokud se to nestane, mozek vnímá ohrožení a brání se po svém, tím, že do těla vysílá celý koktejl hormonů, které by nás měly stimulovat k boji. Což může pozastavovat rozmnožovací proces. Pokud je v našem životě emoční (ne)kontakt chronický, pak může chvíli trvat, než se tělo stabilizuje. Emocím je jednoduše nutné ulevit,“ říká Ilona Haasová a dodává: „Jakmile se dostaneme do lepšího kontaktu se sebou a svými emocemi, blížíme se
k rovnováze, a to i k rovnováze hormonální. A tím pádem je plodnost dosažitelnější.“ 

V listopadu to bude čtyřicet let, kdy se u nás narodilo první dítě ze zkumavky. Dnes se díky umělému oplodnění narodí okolo dvou a půl tisíce dětí ročně. Cesta za vytouženým dítětem ale není vždycky jednoduchá. Co všechno čeká páry, které se na ni vydají? To vše zjistíte v článku v červnové Marianne.