OCD u dětí aneb Vtíravé myšlenky a potřeba rituálů, které druhým nedávají smysl

Obsedantně-kompulzivní porucha, která je ve zkratce nazývána OCD (vyplývá z anglického názvu obsessive-compulsive disorder) je úzkostnou poruchou, pro kterou jsou charakteristické opakující se myšlenky, představy, nutkání, které člověk prožívá jako nepříjemné a nežádoucí (obsese). V důsledku toho dochází k nárůstu úzkosti, kterou se snaží odstranit nějakým jednáním či rituálem (kompulzí).

Projevy této poruchy tak mohou vypadat například tak, že se člověk trpící OCD obává, že má zanesené ruce bakteriemi a když si je pořádně neumyje, chytí nějakou smrtelnou nemoc. S touto myšlenkou (obsesí) si je jde dotyčný důkladně vyčistit (udělá kompulzi). Ale potom má stále pocit, že tam nějaké bakterie zůstaly. A tak cítí potřebu umýt si ruce znovu. Tento proces se přitom může opakovat i 15x. Dotyčný se tak následně ocitá v začarovaném úzkostném kruhu.

Podle odhadů trpí OCD 2-3 % lidí z celkové populace. To se nemusí zdát jako moc, ale v přepočtu se jedná zhruba o 160 až 240 milionů. Objevuje se přitom obvykle v mladé dospělosti (okolo 20 let), ale podle dětského psychiatra dlouhodobě se zabývajícím tímto tématem Pavla Theinera se až u pětiny lidí vyskytuje již před pubertou.

Příčinu OCD nelze jednoznačně určit. Jistou roli zde hraje genetika, ale i hledisko neurobiologické a enviromentální. Prokázal se tak častý výskyt této poruchy u dětí rodičů s OCD. V tomto případě je pak navíc ještě pro takové dítě zátěží, pokud rodič, který sám poruchou trpí a nevyhledá odbornou pomoc, své kompulze provádí viditelně nebo dokonce zasahují i do života potomka. Dítě se je tak od rodiče vlastně naučí.

Jak se projevuje OCD u dětí

Obsedantně-kompulzivní porucha má hned několik forem. Projevuje se strachem z kontaminace; potřebou kontroly kvůli strachu z vykradení, způsobení požáru, ublížení z nedbalosti nebo ztráty něčeho; nadměrným přisuzováním hodnoty určitým věcem; přehnanou potřebou symetrie a pořádku; pověrčivostí a sice domněním, že když se něco neudělá podle předem určené představy, stane se určitě něco hrozného; či může mít i ruminantní charakter, kdy člověk klade důraz na zapamatování si všech domněle důležitých informací. U každého tak vypadají její projevy trochu jinak.

Podle  kognitivně-behaviorální terapeutky Lucie Bělohlávkové, která se na OCD dlouhodobě specializuje, mezi časté obsese u dětí patří například strach z bakterií, onemocnění sebe i druhých, strach z vlastních chyb, selhání, nedokonalosti, strach z myšlenek, které se vztahují k násilí a sexu. Typické kompulze jsou následně například počítání, zaříkávání, opakování vět, ujišťování, modlení, opakování stejného vzorce chování (mytí, kontrolování, urovnávání předmětů, přepisování slov nebo vět a podobně) nebo vyhýbavé chování (například konkrétnímu místu).

Je to vážně OCD?

Možná si říkáte, že tyto znaky mohou připomínat i autismus a nejste daleko od pravdy. I  autistické děti mají často rády přesnost a rituály. Rozdíl je v tom, že dítě s OCD vysvětlí, proč potřebuje, aby se něco udělalo přesně tak, jak požaduje, ačkoliv to nedává druhým smysl. Například že pokud narovná polštář tímto způsobem, jeho maminka neonemocní. Zatímco u dětí s autismem není tato motivace zřejmá.

Vedle toho je na místě zmínit, že každý má někdy myšlenky, které mohou vypadat jako obsese. Například mýt si velmi důkladně ruce – obzvlášť nyní po kovidovém období – není nic neobvyklého. „Neznamená to, pokud se něco takového u dítěte objeví, že se hned musí jednat o OCD. To, co by však mělo být pro rodiče vodítkem, je intenzita, četnost a čas, který dítě svými rituály tráví. Je dobré jim věnovat jim větší pozornost, pokud narušují jeho běžný život a život rodiny,“ vysvětluje Bělohlávková.

Jak k dětem s OCD přistupovat

Pokud se ale skutečně jedná o OCD, je dobré ho podchytit co nejdříve a začít ho řešit. Neexistuje však konkrétní lék, který by se dal dítěti podat, aby se vyléčilo. To, co se jeví jako účinné, je především cílená terapie (v případě potřeby kombinovaná s léky, které slouží ke snížení pocitu úzkosti).

Osvědčeným přístupem v terapii OCD je podle námi oslovené odbornice právě kognitivně-behaviorální terapie, která svou specifickou názorností a systematičností vede děti k tomu, aby si uvědomily, že jsou to ony, kdo mohou vše ovládat a ne že to je naopak. K tomu slouží důkladná edukace dítěte, kterou terapeut, dítě, ale i jeho rodiče, provází. Další součástí terapie jsou takzvané expozice, kdy se dítě cíleně vystaví tomu, čeho se bojí a zároveň se učí zabránit provedení kompulze (svého konkrétního rituálu) a snížit intenzitu nepříjemných pocitů, které v souvislosti s danou obsesí prožívá. Dítě se tedy učí konkrétním technikám, které cílí na změnu jeho pocitů, myšlení a chování tak, aby bylo schopno samo čelit obavným myšlenkám. Terapeut vždy přistupuje ke každému dítěti individuálně. Zvažuje nejenom věk dítěte, ale i formu, jakou s ním pracuje.

Důležitou součástí terapie je také zapojení rodičů. Rodiče by měli své dítě co nejvíce podporovat. Společně s terapeutem se i oni učí reagovat na kompulze dítěte. Pomoc dítěti nespočívá v tom, aby ho ujistili, případně vykonali rituál za něj, aby se dítěti ulevilo. Tato úleva je pouze krátkodobá. Naopak základem je podpořit dítě v zábraně rituálu. To vše s laskavostí, trpělivostí a vhodnými způsoby motivace.