Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: A co to o tobě říká?

Moje blízká kamarádka je psycholožka. Milá holka, skvěle se s ní povídá, jen kdyby netrpěla jednou profesní deformací. Vždy, když jí vyprávím, co jsem dělala, co mě tíží, na co se těším, odpovídá otázkou: A co to o tobě vypovídá?

Anonymous | 4. 06. 2019

Hned uvedu příklady. Například: Sedíme nad pravidelnou kávou a croissantem a já se jí snažím vysvětlit, že trvám na tom, že pokud moje dcera v pubertě umí randit, měla by také vstát na první, maximálně druhé upozornění a dostat se na čas do školy. Nespoléhat na to, že mamka na poslední chvíli šlápne na pedál a topgearovským smykem jí přibrzdí před ústavem. Prostě ji nevezu, a ona to nechce pochopit. Dcera. Kamarádka se optá: A co to o tobě vypovídá? Já se zamyslím a sáhodlouhým monologem dojdu k tomu, že jsem dobrá máma a věci dělám tak, jak je považuju za správné. Že možná někdo jiný ne, by mě zajímat nemělo, protože ten někdo rozhodně nevstává denně s pocitem, že je třeba do školy dostat naštvaného a nespolupracujícího teenagera, stejně tak nemusí řešit další miliardu maličkostí, ze kterých se skládá můj den. Pokud jsem tedy dospěla k rozhodnutí, že odpovědnost za ranní odchod do školy si nese dcera sama, neb je dost dospělá na spoustu jiných věcí. Takže hodiny by umět měla, stejně jako se orientovat v jízdním řádu linky 168. V zásadě to s ní myslím dobře, protože když se orientaci v čase a prostoru nenaučí dnes, kdy jindy?

Další káva, další croissant: Jsou dny, kdy se rozhodnu neuklízet, protože přitažlivost rozečteného historického románu je zkrátka silnější. Co to o mně říká? Že jsem špatná matka beze smyslu pro pořádek, děti shnijí ve špíně a odebere mi je sociálka? Ale kdeže…Stačí si to trochu rozebrat. Nežijeme ve chlívku, na druhou stranu přemýšlet o tom, jestli náhodou netrpím obsedantně kompulzivní poruchou, se mi také nechce. Takže se vyplatí občas zprůměrovat aktivity, které mě baví více, či méně a vyjde z toho v podstatě normální baba. Tedy jako já. Jako malá jsem se ulívala před mytím nádobí (fakt tehdy ještě nefungovaly myčky, ale ve většině rodin se k této činnosti povolávaly nezletilé děti a nikdo to za týrání nepovažoval) na toaletu s knihou, dneska to mám lepší. Zašívat s beletrií se nikam nemusím, mám plné právo velkoryse přehlédnout bordel v bytě a dělat, co mě baví – veřejně a na pohovce. A když se to někomu nelíbí, může vzít denní službu klidně na sebe. Přesto mám kolem sebe lidi, kterým vadí, že si dokážu udělat čas pro sebe a odpočinek v dané situaci považovat za důležitější, než udržovat podlahu, ze které by se dalo jíst… V rodině s dětmi a psem? Pche… Na jedné straně bytu s úklidem začnu a než se dohrabu na druhý, mohla bych na stejném místě začít znovu. Úklid mě mentálně neobohatí, radost neudělá. Trvám na tom, že se musím mít ráda a nehroutit se pod povinnostmi, kterými by mě rádi zaúkolovali ti ostatní, kteří přesně vědí, co a jak, že... Nejsem Sysifos a takové úkoly si už na svoje záda nakládat nechci. To o mně vypovídá výše uvedené. Nic víc, nic míň.

Nebo tahle je dobrá: Řeším zároveň několik poměrně nemilých životních situací a občas se dozvídám, že dávám najevo emoce tak, že se to k mému věku nehodí. Co to o mně tedy vypovídá? Jistě, nejprve jsem si odpověděla, že nejspíš to, že jsem hysterická. To jsem věděla, takže nic nového pod sluncem, ale také přehnaně emotivní. Emoce pro svůj život potřebuju stejně, jako vzduch k dýchání. Stejně jako lásku, děti, jako sdílení, zábavnou práci – ne nutně v tomto pořadí. Nechci poslouchat, že držení se s někým za ruku je v mém věku trapné, nebo dokonce fuj - polibek na veřejnosti. Debaty na téma politický polibek, jen aby to vypadalo, mne také ubíjí. A že se rozbrečím v tramvaji, když právě tam zjistím něco fakt smutného? No a co? Za mĚ normal. Měnit se v karikaturu sebe sama, hlavně bez jakéhokoliv pocitu sdíleného veřejně rozhodně nehodlám. Klidně budu veřejně trapná, chovat se šíleně, nedospěle, a nevím, jak bylo ještě definováno, ale budu spokojená. Já jsem já a měnit se jen kvůli tomu, abych zapadla do nějakého vzorce? Na to jsem už docela stará. Takže sorry jako.

… A takhle by se dalo pokračovat dál a dál…

Vlastně jsem původně chtěla psát stížnost na to, jak se nedá kamarádit s profesí deformovanou kamarádkou, opak je pravdou. Jsem jí vděčná. Kdykoliv totiž nevím, jak dál a jestli je moje rozhodnutí správné, položím si stejnou otázku, jakou mi příležitostně klade ona. Dělejte to stejně, velmi se vám uleví. Pokud k sobě budete upřímná, zjistíte, že jste ve všech ohledech skvělá ženská. A to je vždycky dobré vědět.

Autorka textu: Klára Kotábová

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Jste na Instagramu? A víte, co na vás váš profil vyzradí?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Zenová pohoda

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Prošlapu se ke zdraví?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Co (ne)jedí vaše děti?

Související články

Životní styl
Top restaurace v Praze podle redakce: Láká vás opojná chuť neaopolské pizzy, nebo nezaměnitelná vůně brazilských steaků?

Top restaurace v Praze podle redakce: Láká vás opojná chuť neaopolské pizzy, nebo nezaměnitelná vůně brazilských steaků?

Životní styl
Když práce od 9 do 5 není nic pro vás: Jak se stát digitální nomádkou krok za krokem

Když práce od 9 do 5 není nic pro vás: Jak se stát digitální nomádkou krok za krokem

Životní styl
Když práce pohltí celý život: Jak zatočit s workoholismem? Jednu z metod znáte už ze školy

Když práce pohltí celý život: Jak zatočit s workoholismem? Jednu z metod znáte už ze školy

Životní styl
Proč starší ženy často chtějí mladšího partnera? Jedním z důvodů je nová energie a touha po změně

Proč starší ženy často chtějí mladšího partnera? Jedním z důvodů je nová energie a touha po změně