FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Kdo je má poznat?
Přivedla jsem na svět klony sebe sama. Vypadají stejně, chovají se stejně, baví je koně, sport, netěší matematika a škola obecně … Jistě v mnoha ohledech se liší, ale s klidným svědomím můžu prohlásit, že Mini Me se mnou sdílí domácnost ve třech vydáních. Díky tomu se občas dějí věci…
Nemá cenu rozepisovat se na téma, že mi nejstarší dcera nosí černá trička, prostřední bere pyžama a nejmladší tílka s infantilními nápisy – na spaní. Nestojí za zmínku, že čokoláda se u nás nikdy rozehřát, nebo zkazit nestačí. Stejně tak nebudu vytahovat na světlo historku, kdy jedna z mých dcer odešla v luxusních lodičkách své maminky hrát fotbal na školní hřiště… Vzhledem k tomu, jak podobné si jsme, můžeme zkrátka sdílet vše.
Dnešní povídání se bude týkat mého fatálního prázdninového selhání. Dvě starší holčičky hrají už mnoho let florbal. A když nedávno prostřední Barunka slavila narozeniny, našla jsem v archivu skvělou fotku, kde v bráně – chytá míček. K tomu jsem si vymyslela perfektně padnoucí popisek – a stejně jako v případě narozenin dalších mých kopií, 14. 8. umístila ji na instagram. Mimochodem @klarakotabova, kdyby vás to zajímalo…. Příspěvek na zdi visel přesně hodinu. Během které Barunce gratulovaly desítky našich skvělých známých, za což ještě zpětně děkujeme. A já se těšila na odpolední oslavu. Do doby, než mi napsala Anička, že je sice fajn, že přeju Báře, jenže jestli si jako uvědomuju, že na nasdílené fotce je ona…
Jako fakt. Zkrátka jsem ji pod brankářskou maskou a ve výstroji, ve které hraje občas Mini Me A, jindy Mini Me B a taky někdy jiné holčičky, jsem nepoznala, o který kousek se jedná. Uklidňuje mě fakt, že jsem nepostovala Moniku, Katku, nebo jinou holčičku z jejich týmu, že jsem alespoň poznala vlastní vrh.
Ale nebylo to dobré. Okamžitě jsem fotku stáhla, nahradila, jiné tematické přání dopsala. A smršť dotazů, co že bylo vlastně špatně, jsem musela odrážet dva dny.
Manžel nechápavě kroutil hlavou, kamarádka si klepala na čelo, známý se mi smál… Že prý se něco podobného může stát opravdu jen mně. No… Může.
Teď je na místě přiznat, že mám radost z toho, že se Anička rozhodla pro jiný odstín barvy vlasů, než jakou je myší kožíšek, kterou nosíme na hlavách my ostatní. Nebo také „počuraná sláma“ se tomu odstínu barvy vlasů říká. Přišla s tmavě hnědou hlavou – jen tak, beze slova varování. Nejprve mě málem kleplo, ale pak mi došlo, že mám vyhráno: Jednu ze svých dcer už zaručeně poznám i potmě. Ovšem neznamená to, že by ta druhá mohla přijít s hlavou zelenou, třetí pak s odstínem červené. Zase tak skvělá mi tato metoda trvalých rozlišovačů nepřijde.
Vizuálně si je odliším drobnými kosmetickými úpravami, jak ale zapracuju na fungování svého mozku, to tedy nevím. Když totiž potřebuju něco od Barunky, postavím se v chodbě a volám: „Aničko, vlastně Aty (pozor, to je pes, ne dítě), totiž Viki, ale ne, Bibi, prosím, stav se u mě….“ Před čtyřiceti lety jsem nechápala, proč se takhle ztrapňuje moje maminka. Jak já jí dneska rozumím… Děti se zkrátka poznat nedají, častým opakováním jmen alespoň nezapomenu, že žiju s tolika kousky. Koneckonců, taky bych na všechny mohla volat Kočičko… Jedno vím jistě: nepřišla by ani jedna z nich, protože by si myslely, že volám přesně tu další. Ovšem já bych rozhodně za hlupáka už nebyla.
Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde.
ČTĚTE TAKÉ:
FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Nosit bys měla výhradně to, v čem se cítíš dobře
