Intimní portrét Ivy Janžurové. Nikdy netoužila po slávě, raději před ní utíkala. K rodině a na chalupu

Existují herci, které obdivujeme pro jejich role. A pak jsou ještě ti, kteří se stanou součástí rodinné paměti několika generací. Iva Janžurová k nim patří. Její smích, roztržitá energie, nečekaná melancholie i schopnost během jediné věty přejít z grotesky do hlubokého lidského citu, z ní udělaly nezaměnitelnou hvězdu. Už více než šest dekád dokazuje, že skutečné herectví nestojí na efektech, ale na citlivosti, pracovitosti a schopnosti neustrnout.

Oslavy? Raději ticho a rodina

Pětaosmdesátiny nechce slavit ve velkém. Rodinu prý donutí, aby nic nepořádali, maximálně je prý pozve na nějakou večeři. Ostatně, i její muž Stanislav Remunda, oslavy nesnášel, protože mu připomínaly, že je člověk v určitém věku. Jí to neděsí, ale trochu ji mučí právě ta pozornost. I v tom je Iva Janžurová charakteristická, přestože patří k největším hereckým ikonám české kultury, působí dodnes citlivě, téměř plaše. Slávu bere jako vedlejší produkt práce, ne jako životní cíl.

Herectví je nikdy nekončící práce

Janžurová excelovala v mnoha filmech, například v jedné z nejikoničtějších filmových rolí v Pane, vy jste vdova, v roli hašteřivé manželky v komedii Zítra to roztočíme, drahoušku, či v roli potrhlé a energické ženy ve snímku Svatba jako řemen. Skvělá byla i ve velkých dramatických úlohách, třeba v Petrolejových lampách, Morgianě či novější Teroristce. Přesto nikdy nepůsobila dojmem herečky, která by si byla svou genialitou jistá. Naopak. O práci mluví s pokorou a až studentskou nejistotou. Velké role ji prý stále nutí k disciplíně a soustředění, třeba ty divadelní. I dnes zůstává neobyčejně aktivní, ve Stavovském divadle hraje v Audienci u královny, v Divadle Kalich ztvárňuje legendární Sarah Bernhardtovou a diváci ji mohou vidět také v komedii Pusťte mě ven! Možná to, že má neustálou potřebu se připravovat a pochybovat o sobě, je zdrojem její mimořádnosti.

Mohlo by se vám líbit

Intimní portrét režisérky Věry Chytilové. Věděla, že muži se bojí hlasitých žen. A proto neváhala řvát

Vztah s divákem je pro ni vším

O herectví Janžurová nikdy nemluvila jako o práci. Spíš jako o zvláštním druhu lidského spojení. Hodně ji v tom ovlivnil její muž Stanislav Remunda. Od něj se naučila, že může navázat s lidmi z publika kontakt, pokud dokáže vyslovit něco, co se dotkne jejich nitra. A když se to stane, je to navzájem posilující. Když se ale nepodaří navázat vztah s divákem, je podle ní večer planý. Možná právě proto její role nikdy nepůsobí jako efektní herecké výkony. I v největší komice je v nich přítomná lidskost a citlivost. Diváci jí věří nejen proto, že je výborná, ale protože působí opravdově.

Humor jako disciplína i obrana

Lidé si Ivu Janžurovou spojují především se smíchem. Jenže ona sama legraci nikdy nebrala jako něco lehkého. V jednom z rozhovorů přiznala, že „humor je hrozná dřina“. V jejích nejslavnějších rolích je vždycky kus lidské trapnosti, osamění nebo touhy po přijetí. Její postavy bývají směšné i dojemné zároveň. Nikdy se nebála být neuhlazená, přepjatá ani zranitelná. Humor pro ni navíc není útěkem od reality, ale způsob, jak ji přežít.

Mohlo by se vám líbit

Intimní portrét Jany Preissové: Rodinu by nikdy nerozbila, i proto manželovi odpustila nevěru

Největší role? Manželka, máma a babička

Rodina pro Ivu Janžurovou vždy představovala bezpečný prostor. Se svým životním partnerem, hercem a režisérem Stanislavem Remundou, prožila několik desetiletí a často o něm mluví jako o člověku, který ji naučil větší herecké svobodě i schopnosti skutečně komunikovat s publikem. Po jeho smrti v roce 2012 zůstaly jejím nejbližším zázemím dcery Sabina a Theodora, s nimiž ji pojí nejen rodina, ale i práce a otevřený, často velmi upřímný dialog. Sama Janžurová několikrát přiznala, že právě dcery jí dokážou bez obalu říct pravdu a drží ji nohama na zemi. Velkou radost jí dnes dělají také vnučky a vnuci, se kterými může alespoň na chvíli odložit herecké role a být jednoduše babičkou. Právě tuhle roli považuje za jednu z nejkrásnějších v životě.

Chalupa, klid a chvíle po potlesku

Přestože celý život strávila na jevišti, energii nenabíjí ve společnosti, ale v tichu. Nejraději odpočívá na chalupě, mimo ruch divadelního světa. A paradoxně největší pocit štěstí nepřichází během potlesku, ale až po něm. Největší relax je pro ni doba po úspěšně zvládnutém představení, jak říká. Je v tom kus filozofie. Neoslňovat za každou cenu, ale poctivě odvést práci, která se dotkne lidí. I proto zůstává Iva Janžurová i v pětaosmdesáti herečkou, kterou publikum neobdivuje jen pro talent, ale i pro její lidskost.

Zdroje: Autorský text, Český rozhlas Radiožurnál, ČTK, Seznam Zprávy, ČT