Intimní portrét Ivy Janžurové. Nikdy netoužila po slávě, raději před ní utíkala. K rodině a na chalupu

Existují herci, které obdivujeme pro jejich role. A pak jsou ještě ti, kteří se stanou součástí rodinné paměti několika generací. Iva Janžurová k nim patří. Její smích, roztržitá energie, nečekaná melancholie i schopnost během jediné věty přejít z grotesky do hlubokého lidského citu, z ní udělaly nezaměnitelnou hvězdu. Už více než šest dekád dokazuje, že skutečné herectví nestojí na efektech, ale na citlivosti, pracovitosti a schopnosti neustrnout.

Oslavy? Raději ticho a rodina

Pětaosmdesátiny nechce slavit ve velkém. Rodinu prý donutí, aby nic nepořádali, maximálně je prý pozve na nějakou večeři. Ostatně, i její muž Stanislav Remunda, oslavy nesnášel, protože mu připomínaly, že je člověk v určitém věku. Jí to neděsí, ale trochu ji mučí právě ta pozornost. I v tom je Iva Janžurová charakteristická, přestože patří k největším hereckým ikonám české kultury, působí dodnes citlivě, téměř plaše. Slávu bere jako vedlejší produkt práce, ne jako životní cíl.

Herectví je nikdy nekončící práce

Janžurová excelovala v mnoha filmech, například v jedné z nejikoničtějších filmových rolí v Pane, vy jste vdova, v roli hašteřivé manželky v komedii Zítra to roztočíme, drahoušku, či v roli potrhlé a energické ženy ve snímku Svatba jako řemen. Skvělá byla i ve velkých dramatických úlohách, třeba v Petrolejových lampách, Morgianě či novější Teroristce. Přesto nikdy nepůsobila dojmem herečky, která by si byla svou genialitou jistá. Naopak. O práci mluví s pokorou a až studentskou nejistotou. Velké role ji prý stále nutí k disciplíně a soustředění, třeba ty divadelní. I dnes zůstává neobyčejně aktivní, ve Stavovském divadle hraje v Audienci u královny, v Divadle Kalich ztvárňuje legendární Sarah Bernhardtovou a diváci ji mohou vidět také v komedii Pusťte mě ven! Možná to, že má neustálou potřebu se připravovat a pochybovat o sobě, je zdrojem její mimořádnosti.

Vztah s divákem je pro ni vším

O herectví Janžurová nikdy nemluvila jako o práci. Spíš jako o zvláštním druhu lidského spojení. Hodně ji v tom ovlivnil její muž Stanislav Remunda. Od něj se naučila, že může navázat s lidmi z publika kontakt, pokud dokáže vyslovit něco, co se dotkne jejich nitra. A když se to stane, je to navzájem posilující. Když se ale nepodaří navázat vztah s divákem, je podle ní večer planý. Možná právě proto její role nikdy nepůsobí jako efektní herecké výkony. I v největší komice je v nich přítomná lidskost a citlivost. Diváci jí věří nejen proto, že je výborná, ale protože působí opravdově.

Humor jako disciplína i obrana

Lidé si Ivu Janžurovou spojují především se smíchem. Jenže ona sama legraci nikdy nebrala jako něco lehkého. V jednom z rozhovorů přiznala, že „humor je hrozná dřina“. V jejích nejslavnějších rolích je vždycky kus lidské trapnosti, osamění nebo touhy po přijetí. Její postavy bývají směšné i dojemné zároveň. Nikdy se nebála být neuhlazená, přepjatá ani zranitelná. Humor pro ni navíc není útěkem od reality, ale způsob, jak ji přežít.

Největší role? Manželka, máma a babička

Rodina pro Ivu Janžurovou vždy představovala bezpečný prostor. Se svým životním partnerem, hercem a režisérem Stanislavem Remundou, prožila několik desetiletí a často o něm mluví jako o člověku, který ji naučil větší herecké svobodě i schopnosti skutečně komunikovat s publikem. Po jeho smrti v roce 2012 zůstaly jejím nejbližším zázemím dcery Sabina a Theodora, s nimiž ji pojí nejen rodina, ale i práce a otevřený, často velmi upřímný dialog. Sama Janžurová několikrát přiznala, že právě dcery jí dokážou bez obalu říct pravdu a drží ji nohama na zemi. Velkou radost jí dnes dělají také vnučky a vnuci, se kterými může alespoň na chvíli odložit herecké role a být jednoduše babičkou. Právě tuhle roli považuje za jednu z nejkrásnějších v životě.

Chalupa, klid a chvíle po potlesku

Přestože celý život strávila na jevišti, energii nenabíjí ve společnosti, ale v tichu. Nejraději odpočívá na chalupě, mimo ruch divadelního světa. A paradoxně největší pocit štěstí nepřichází během potlesku, ale až po něm. Největší relax je pro ni doba po úspěšně zvládnutém představení, jak říká. Je v tom kus filozofie. Neoslňovat za každou cenu, ale poctivě odvést práci, která se dotkne lidí. I proto zůstává Iva Janžurová i v pětaosmdesáti herečkou, kterou publikum neobdivuje jen pro talent, ale i pro její lidskost.