Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Rozhovory

Iva Janžurová: Nebude mi osmdesát, ale čtyřikrát dvacet

Info ikona
Iva Janžurová

Když se usměje, pořád má v očích stejné plamínky jako v dobách, kdy hrála patnáctiletou Šárku v Písni pro Rudolfa III. V květnu oslaví osmdesátiny, ale o seriálech na Netflixu a HBO má Iva Janžurová větší přehled než mnohý mileniál. A aby toho nebylo málo, učí se s Instagramem.

Promotion
Promotion
Petra Pohlová | 21. 03. 2021

Setkáváme se v divadle Kalich. V korona pauze je poněkud vymrzlé, Iva Janžurová proto postaví na čaj, aby mě trochu rozehřála. Není to náš první rozhovor, a tak mě to ani moc nepřekvapuje. Jestli jedna z největších star českého filmu něco postrádá, jsou to hvězdné manýry. Zato jí nechybí citlivost k potřebám druhých. Když jsme se před sedmi lety viděly naposledy, odvezla mě po rozhovoru domů („Je pozdě, přece nepojedete večer sama MHD.“) a ještě se smála, že mi Janžurka dělá taxikářku.

Umění skončit (i začít)

Tady v Kalichu připravujeme hru Pusťte mě ven, režíruje to moje dcera Sabinka. Jsem poslušná, mám k dceři respekt. No, někdy se snažím ho předstírat, ale to ona hned pozná,“ vtipkuje Iva Janžurová. „Pusťte mě ven je taková hříčka, překlad francouzské hry o herečce v mém věku. Premiéra by měla být na jaře v žižkovském divadle pod širým nebem.“

Vyzvídám, jestli měla během posledního roku divadelní absťák. „Když jsme v září jeli hrát do Brna mou milovanou Božskou Sarah, tak Igor Orozovič žertoval, že je to možná poslední špíl tohoto století. Na chvíli se teď tu a tam bojím, že měl pravdu. Ale jestli mám doopravdy strach, že si už možná nikdy nezahraju? Jen v polosebeironickém duchu: ‚Ty sis vždycky představovala, že to nebudeš umět ukončit a neuspořádáš si korespondenci a básničky. A teď ten čas nastal.‘ Jen se mi do toho nechce a všechno odkládám na zejtra. Pořád říkám zejtra. A zejtra zase zejtra.“

Info ikona
Audience u královny Iva Janžurová

Mladá a ještě mladší

K bilancování ostatně svádějí i blížící se květnové narozeniny. „Pokaždé, když si vzpomenu na tu číslovku, trochu se zarazím,“ zamyslí se Iva Janžurová poté, co se pokusím taktně formulovat otázku na životní jubileum (nejde to, vyzkoušeno za vás).

Nikdy neříkám: když jsem byla mladá. Vždycky říkám: když jsem byla ještě mladší, než jsem teď. Tu větu mě naučil můj muž v dobách, kdy jsem to ještě nemusela řešit. Takže se vlastně pokládám pořád za mladou. Když mi bylo sedmnáct a slyšela jsem, že je někomu osmdesát, tak jsem si říkala – jééé, ten je starej. Ale dokud člověku slouží hlava a tělo, není důvod k pesimismu. Připouštět si stárnutí je zbytečně dramatické. Já říkám, žádných osmdesát, ale čtyřikrát dvacet.“

Velkou oslavu prý neplánuje: „Jiřina Bohdalová je o deset let starší a prý – říkala mi jedna novinářka – si na narozeniny pronajme O2 arenu. Ptala se mě, co si pronajmu já. Já na to, že bych chtěla, aby to bylo, jak říkají lidé, co netouží po pohřbu, bez obřadu.“

Jak rozmazlit babičku

Zajímá mě, čím se baví během aktuálního nuceného volna. Karanténa Ivy Janžurové je trochu neobvyklá, třeba i v tom, že jich v pražském domě žije deset. „Pět vnuků, čtyři dospělí a já, a taky dva psi,“ vypočítává.

Dcera Theodora je v rodině přes bezpečnost ohledně korony, tak teď ke mně všichni chodí s rouškami. Je to docela komické. Jsem nepřetržitě napomínaná, že jsem málo opatrná. Theodora mi také každý den chodí hlásit, kolik přibylo nakažených – takže to mám v televizi, a ještě od ní! V prvním čase jsem musela chodit domů zahradou, pak na terasu a teprve tam jsem měla vlastní přístup do svého vigvamu. Naštěstí už to přestalo. Začalo nám připadat, že určité věci nemají význam. Ale doma jsou na mě opravdu přísní, pořád mi nosí nové roušky a říkají, jaké jsou nejlepší. Já jsem se vychytrale stala předmětem jejich péče a nechávám si to líbit,“ vypráví s potutelným smíchem.

Když se ptám, jestli se zapojuje do výuky vnuků, rázně odpoví, že ne. „Jsem v tomhle špatná babička. Kdyby bylo potřeba, přiběhnu. Ale zas aby si na to nezvykli,“ vtipkuje.

Mně se spíš líbí, jak rozmazlují oni mě, podstrkují mi jídlo, to je bašta, obě dcery jsou skvělé kuchařky. A vnučka Adinka už pomalu taky, a když za mnou přijedou na chalupu, připravují vynikající indické placky, k tomu Vincent kuře po indicku, umí ho okořenit, jak se sluší,“ pokračuje. „A pak si otevřeme trošku vína, to je teď takový můj koníček.“ Podotýkám, že v koroně je zřejmě víno koníčkem nás všech, a zajímá mě, jestli propadla i dalším hromadným karanténním hobby jako uklízení nebo pečení chleba.

Ani jedna tahle věc se mi nestala. Mě nejvíc drží práce. Když jsem na chalupě sama, plácám se neplodně v mnoha podobných předsevzetích a nedělám, co bych měla. A pak sednu k počítači, začnu psát a hned jsem v dobrém rozmaru. Možná bych se zabavila i jinak, ale práce je spolehlivá. Teď zrovna píšu hru Zlatá prkna. Sednu si a vidím, že něco dělám. Že i tenhle omezený život není nadarmo.“

Info ikona
Teroristka

„Geront“ na netflixu

Jednu karanténní kratochvíli si ale přece jen neodpustí – ráda sjíždí seriály na Netflixu a HBO. „Užívám si to, dřív nebyl čas. Začnu odpoledne a najednou koukám, že jsou tři v noci.“ Taky se snaží proniknout do tajů Instagramu. „Ještě ho úplně neovládám, a tak občas vyvěsím něco, co nechci. Psala jsem třeba blahopřání Davidu Matáskovi k narozeninám, vybrala jsem jednu větu z Audience, kde spolu máme scénu, a vyvěsila jsem to omylem do příběhů. Akorát tam o Matáskovi nebylo ani slovo! Ale děti mě naštěstí vždycky hned upozorní, že tam mám nějakou blbinu.“

Přestože sport moc nemusí, je v posledních měsících celkem fyzicky aktivní. „Na chalupě mám takovej bazén, spíš bazének, třikrát pět metrů, ani ne. A díky koroně jsem si ho konečně užila, před tím jsem měla pocit, že do něj jen vkládám peníze a pořádně ho nevyužívám. A taky se snažím chodit. Mám tady nablízku kamarádku, notářku, je vtipná. Říká, že každý má mít svého geronta. Ona ho má ve mně, vyhání mě na procházky. Sotva lehce klopýtnu o větev, tak mě chce zachytit a já křičím: ‚Nechytej mě, spadneme obě dvě!‘ V létě jsem jí upadla na pařízek a roztrhla si čelo. A ona pak chudák měla špatný svědomí, že svýho geronta neuhlídala,“ vypráví s dávkou sebeironie. „Její jméno vám neřeknu, hned by se jí u domu řadili fronty podobných ‚gerontů‘ a unavili by mi ji.“

Když Iva kouká na Ivu

V posledních měsících je víc času nejen na nové seriály, ale i na sledování věcí, které natočila dřív. „Často se mi stane – a skoro vždycky se leknu – že zapnu televizi a běží tam nějaký film se mnou.“ Vzhledem k tomu, že na ČSFD najdete u jejího jména úctyhodných 206 záznamů, není se co divit. Navíc má ctitele, kteří ji pravidelně upozorňují, když něco běží.

Pravda je, že už se na sebe dívám ráda. Jsem k sobě milosrdnější, už tolik nehledám chyby. Být benevolentní k sobě je drobet neslušné, ale vždyť nám to radí i psychologové, tak co! A líbí se mi, že to vidí mladí lidé a že mám příznivce i mezi nejmladší generací. Protože herec se samozřejmě bojí, aby nebyl, jak říká moje hrdinka v té hře, co studuji: ‚… šup do archivu a ticho po pěšině!‘ “

Nějaký svůj oblíbený film, na který by se dívala vyloženě s gustem, nemá. „Já to mám s filmy jako s dětmi a vnuky – nikoho nepreferuji. Jen jsem celkem dlouho neměla ráda Pension pro svobodné pány. Zdálo se mi, že byl pan režisér Krejčík až příliš autoritativní, a protože před tím dělala mou roli v činoheráku Jiřina Jirásková, přišlo mi, že mě až moc tlačí do její polohy. Ale teď se mi to zdá výborné. Po mnoha letech jsem musela uznat, že to bylo dobře a že jsem to zahrála lépe, než kdybych k tomu přistupovala volně svými prostředky.“

Kromě Pusťte mě ven si aktuálně opět oprašuje představení Audience u královny ve Stavovském divadle, ve kterém září coby anglická královna Alžběta. „V dubnu ji budeme asi natáčet pro televizi. Jen nevím, jak to zvládnu. Jsem zvyklá na plné hlediště, člověk třeba už ví, jaké věty zabírají. Bez diváků to asi bude divné.“

V nejbližších týdnech ji také čeká jedno hodně zajímavé setkání. Do Prahy přijede autor Audience a také britského seriálu Koruna, ve kterém je spousta replik právě z Audience, Peter Morgan. „Musím se podívat na angličtinu! To je můj celoživotní mindrák. Mám spoustu učebnic, půl knihovny, ale mám zábrany mluvit. Jen když jsme s Teodorkou vyjeli v devadesátých letech do Skotska po stopách Marie Stuartovny, tak jsem neměla problém. Když se mi ve vlaku ztratil batůžek a myslela jsem, že mi ho čmajznul průvodčí, tak jsem v cizí řeči ječela úplně plynule. Ta angličtina tam ze mě tehdy lítala sama,“ vzpomíná.

„Teď ale myslím, že nejlepší bude, když Petera Morgana jen obejmu a zahlaholím thank you very much! Mám ho totiž moc ráda za to, že tuhle hru (pro mě) napsal – a tak báječně!“

Rozhovor vyšel v Marianne 04/2021

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion