Intimní portrét první dámy Olgy Havlové: Nikdy si na nic nehrála, vždy byla sama sebou. Během učení přišla o čtyři prsty

Manželka našeho prvního polistopadového prezidenta Václava Havla byla civilní, syrová a vyzařovala z ní ženská síla, která nebyla ani trochu okázalá. Byla nejen manželkou prezidenta, ale i osobností, která si během let na Hradě dokázala získat u nás i ve světě respekt a uznání.

Žižkov měla v krvi

Olga vyrůstala v prostředí, kde se žil život naplno, i když byl tvrdý. Chudý žižkovský svět ji naučil pracovat rukama, nést odpovědnost a nečekat, že někdo přijde a věci zařídí za vás. Když otec opustil rodinu, zůstala doma matka, která živila sama tři děti. Právě od ní si Olga přinesla do života houževnatost a vnitřní kázeň. Nebyla sentimentální, ale dokázala být lidská. Tohle dětství z ní udělalo ženu, která se nikdy nebála práce, nepohodlí ani pravdy.

Osudové překážky

Vždy se odlišovala, už tím, že po roce 1948 se raději začala učit v Baťových závodech, než aby se přidala k většině, která podporovala komunisty. Přitom byla nesmírně chytrá, ale s davem jít nechtěla. Možná i proto, že ruští vojáci v roce 1945 znásilnili její matku. Během učení přišla o čtyři prsty na levé ruce a dostala invalidní důchod. Jen málokdo si ale jejího hendikepu vůbec všiml, překážky prostě Olga uměla překonávat. Dokazovala sobě i ostatním, že i s takovým omezením se dá žít. Dokonce pletla, háčkovala, psala na stroji. Byla prostě tvrdá i sama k sobě.

Láska bez romantických kudrlinek

Vztah s Václavem Havlem nebyl pohádkou ani romancí plnou velkých gest. Byl spíše tichým, dlouhodobým spojenectvím dvou rozdílných světů. Ona byla přímočará, praktická a energická, servítky si nebrala. On byl přemýšlivý, pochybující a neustále hledající smysl. Ona pocházela z chudé rodiny, on z naprosto odlišného prostředí. Přesto Václava Havla silně ovlivnila a ukázala mu, že svět může vypadat i jinak. Později mnohokrát řekl, že byla jeho základní životní jistotou, kterou nedokázalo nic otřást.

Opravdovost místo role

Když se po roce 1989 ocitla v pozici první dámy, nepřijala ji jako roli, ale jako další životní úkol. Neměnila se, nepřizpůsobovala se očekávání, nenechala se „převléknout“ do uniformy reprezentativní manželky. „Na nic si nehrála, ale role první dámy se zhostila důstojně. Byla skromná, ale z ničeho neslevila. Osobnostně silná ženská, které nevadilo potkat se s královnou nebo manželkou prezidenta USA. Vždy to bylo vyrovnané setkání,“ vzpomíná na ni Tomki Němec, osobní fotograf prezidenta Václava Havla v letech 1989-1992. Ten ji měl možnost pozorovat z bezprostřední blízkosti. Byla přímá a někdy až nepříjemná tím, jak dokázala říkat pravdu do očí. „U ní ale člověk vždy věděl, na čem je,“  konstatoval fotograf.

Dáma v džínách a s cigaretou

Role první dámy ji nikdy nelákala, přesto ji přijala se ctí. Věděla, že reprezentace patří k funkci jejího muže, ale odmítala prázdná gesta a okázalost. Nosila klidně džíny (když mohla), neměla ráda šperky a nerada se fotila a pózovala. Místo toho se soustředila na konkrétní pomoc – založila Výbor dobré vůle a věnovala se lidem se zdravotním postižením. Měla ale i neřest, kouřila. „Přes to nejel vlak. Měla svůj ranní dlouhý rituál, káva a cigarety. Zásadně kouřila Petry, ty s ní musely být všude,“ vzpomíná Tomki Němec. A v čem byla taky jedinečná? Neopustila své staré přátele, a to ani poté, co se stal Havel prezidentem.

Odchod, který zanechal ticho

Když se v roce 1994 dozvěděla, že má rakovinu, i nadále se chovala jako dáma. Statečně se prala s nemocí, pořád ale pracovala. Na veřejnosti se naposledy objevila v roce 1995, v tomtéž roce získala titul Žena roku. Zemřela 27. ledna 1996 v přítomnosti manžela, zdravotní sestry a jejich fenky Ďuly. Nezemřela jen první dáma, ale žena, která byla pro mnoho lidí morálním kompasem. To se ukázalo i na pohřbu, kam se s ní přišly rozloučit tisíce lidí. Olga Havlová pro ně byla symbolem odvahy být sám sebou – i v prostředí, které si často žádá masky.

Zdroje: Autorský text, Devět žen z Hradu, Pavel Kosatík, Dopisy Olze, Václav Havel, Síla věcnosti Olgy Havlové, Anna Freimanová, časopis Vlasta