V čem si byl Václav Havel podobný s dnešními mileniály a předběhl tak svou dobu

Václava Havla má většina lidí spojeného s tím, že byl prezidentem, který byl zároveň kritikem komunistického režimu a věnoval se divadlu. Říkáte si, co by mohl mít společného s dnešní mladou generací zvanou mileniálové? Vlastně docela mnoho. Do této skupiny se řadí lidé narození v letech 1982-2000, kterým je dnes okolo 30 let. Jsou charakterističtí zejména svou otevřeností k novým věcem, pochopením, respektem k druhým, upřímností, snahou dělat smysluplnou práci, která je zároveň baví, a celkově si chtějí užívat život, poznávat svět a vzdělávat se (jak je důkladně vykresleno v seriálu Younger, který se na tuto generaci zaměřuje). Pořád vás nenapadá, jak je s nimi poslední prezident Československa a první prezident České republiky, který by dnes slavil narozeniny, spojen? Pojďme si jejich podobnosti tedy přiblížit.

Nebyl pouze prezidentem

Václav Havel byl sice prezident a politik, ale svým duchem byl především umělec, který se věnoval psaní básní, esejí a dramatických her. Dokonce se pokusil během studia z ČVUT přestoupit na filmovou fakultu Akademie múzických umění, což mu ale bohužel nevyšlo. Nicméně po vojně se k divadlu dostal tak jako tak. Nastoupil totiž jako jevištní technik do Divadla ABC. V té době již psal poezii (jeho první sbírka byla Čtyři rané básně z roku 1953) a chtěl se věnovat tvůrčí činnost i v rámci divadla. A tak v roce 1959 spatřila světlo světa jeho první divadelní hra Rodinný večer, následovala hra Zahradní slavnost a Vyrozumění. Na počátku 60. let začal psát také kritické a úvahové texty, které se staly známými zejména v době Pražského jara a normalizace. Mezi jeho nejznámější eseje patří Moc bezmocných, Slovo o slovu či Dopisy Olze (jeho první manželce). Jak z názvů děl vyplývá, zabýval se v nich úvahou nad společenskou a politickou situací. Věnoval se tak tomu, co ho bavilo.

Vyjadřoval svůj názor a stál si za ním

Totalitní společenské podmínky vedly Václava Havla k veřejnému vystupování proti režimu ve snaze vyjádření vlastní zodpovědnosti a pravdy. To mu umožnily uvolněnější 60. léta, jak vyplývá z vydávání jeho děl. Ovšem to vedlo k jeho vyškrtnutí z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů i neustálou kontrolu ze strany režimu. To ho ovšem nezastavilo a během normalizace začal vydávat samizdatovou ediční řadu Expedice, napsal otevřený dopis Gustavu Husákovi, a především se stal mluvčím Charty 77 (občanské iniciativy, která stála v odporu proti komunistickému režimu). Důležité je zmínit, že chtěl prezentovat svůj upřímný názor, i když zde bylo obrovské riziko zadržení. K němu také několikrát došlo. Byl dokonce odsouzen za podvracení republiky na téměř 4,5 let do vězení. V roce 1989 bylo jeho jméno také spojeno s protikomunistickým hnutím Občanské fórum.

Přes své vysoké postavení zůstával sám sebou

Prezidentem byl zvolen 29. prosince 1989 a významně se podílel na nastavení země na parlamentní demokracii. Nedovedl zabránit rozpadu Československa (prezidentem zůstal po roce 1993 ještě další dvě prezidentská období), vyvedl však Československo z Varšavské smlouvy a přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance i Evropské unie.

I když byl díky své funkci a umění velmi váženým mužem, stále zůstával sám sebou. Tedy tím, kdo neměl rád lži a opovrhoval povrchností a pompézností. To dokazují jeho symbolické povytažené nohavice, které měl na vojenské přehlídce na pražském hradě v den, kdy byl zvolen prezidentem, jelikož tak byly pohodlnější (v tomto tématu by si velmi dobře rozuměl s dnešní mladou generací, která kalhoty tak dodnes na jeho počest nosí). Vedle toho se již za své doby stýkal se světoznámými osobnostmi. Spřátelil se například s hudebníkem Louem Reedem a Rolling Stones. K jeho pětasedmdesátým narozeninám mu podle serveru Aktuálně.cz gratuloval například tehdejší americký prezident Bill Clinton se svou manželkou Hillary, německá kancléřka Angela Merklová či japonský císař Akihito. A my se vsadíme, že i dnes by mu přáli jen to nejlepší.