KLÁRA KOTÁBOVÁ: Když je motivace nedostatkové zboží

Mám to také tak. Dny, kdy se mi chce změnit svět, dny, kdy bych se nejraději zavrtala pod peřinu a nechala život ať se zařídí podle svého. S dětmi, psem, zaměstnáním, to ale neprojde, takže si kladu malé cíle. Zvládnu připravit svačiny, rozdistribuovat děti, případně s nimi absolvovat homeschooling, odevzdat práci, která je nezbytná, uklidit doma, vyvenčit psa…. Uf, zkrátka jsou dny, kdy i jen výčet činností nezbytných pro udržení životních funkcí mě unavuje. A pak jsou ty jiné. Lepší. Rozhodně se nepovažuju za lenocha, ovšem povalečem bych občas byla ráda. Hodinku, dvě….

Jak je to s těmi, kdo v módu „Nic se mi nechce“, jedou denně? „Gaučoví povaleči jsou pro mne, v pozici kouče, velkou výzvou“, vysvětluje koučka JUDr. Dagmar Morozová. „Než se potkáme, zpravidla s nimi nic nehne. Po dobrém, po zlém s argumenty v kapse, proč se zvednout a jít si zacvičit nebo změnit přístup k sobě a zkvalitnit si bytí. Jsou to lidé, kteří mají perfektně zpracované teorie, proč začlenit pohyb do života. Trápí se nad svou pohodlností a slabou vůlí začít se sebou něco dělat. Přicházejí ke mně po řadě neúspěšných pokusů něco změnit.“

Jak vysvětluje odbornice, lenochům z pohovky povětšinou chybí „tah na branku“. Motivace je vnitřní vědomé rozhodnutí, kde vyhrávají ty nejsilnější motivy. Motivy chcete-li důvody, proč se zvednout z gauče a jít něco dělat. Nic nepomůže, že to za vás vymyslí někdo jiný. Cokoli, co nejde přes vaše myšlenkové dráhy s výsledkem vašeho závěrečného zvážení pro a proti, bude vždy ideální pro následné zpochybňování. Není to totiž vaše.

Koučka dodává: „S klienty procházíme řadu emocí, pocitů, zkušeností, představ a zážitků, které následně vedou k jejich osobnímu výběru hlavního motivu PROČ tu či onu změnu chtít. Nepodceňujte fázi výběru motivu. Čím silnější motiv, který s vámi rezonuje, tím míra vaší motivace stoupá a procenta úspěšnosti se zvedají.“

Motivace je složena z ambic a víry. Lidé jsou zbrklí, nadšení, ale bez pevného základu vědomí, proč změnu vlastně chtějí. Ambice by byly. „Chci zhubnout a navždy! Chci uběhnout maraton. Chci se stát slavným spisovatelem.“

Po světě pobíhá spousta ambiciózních jedinců, kteří časem zahořknou nad neschopností svých ambic dostát. Chybí jim víra. Víra v sebe. Víra ve své schopnosti, že to dokážu. Ta touha, která hory přenáší. Esence, která v sobě skrývá nadšení, radost a energii. Energii nutnou na cestu ke změně, k cíli, i když se potkáte s překážkami a pády. Pokud nejsou ambice a víra, tak hrozí, že vaše pozornost upnutá k cíli bude dřív nebo později rozdrobena v běhu každodennosti. Pohltí vás řada jiných činností, vjemů a povinností a čeká vás nemilé zjištění selhání. Ale i pocit selhání je zkušenost, ze které se lze poučit. Minimálně tak, že zvolíte jinou novou cestu. Nelze totiž očekávat při stejném postupu jiný výsledek.

A pak přichází moment zapojit zdravý selský rozum. Čeho chci vlastně docílit? Jaký je můj aktuální stav? Když měřím metr padesát a vážím 80 kg, nemohu si dát za cíl, stát se do dvou měsíců supermodelka. Pokud jsem 30 let nesportovala a většinu svého dospělého života jsem trýznila tělo všemi dostupnými činnostmi, které vedly k definitivnímu zlikvidování sebe sama, neměl by být krátkodobý cíl, stát se doživotním asketou.

Chce to strategii, postup, který je snesitelný, zvládnutelný, zkrátka reálný. Přestat najednou kouřit, pít, sportovat každý den hodinu, vzdát se masa a příloh, zakázat si sociální sítě, je cíl hodný šílence. Všeho s mírou a hlavně postupně. Změna životního stylu je krásné rozhodnutí, které by mělo být pro vás radostí. Cesta, která vás čeká k vysněnému cíli, je cestou vašeho života. Nelze ji přeskočit, nemá cenu se na ni připravovat v bojové pozici s křečí v sanici.

Dávejte si odměny za drobná vítězství. Vědomě si je užívejte. Sebevědomí poroste s vámi a otevírá vám nové možnosti seberealizace. Možná, že původní cíl přehodnotíte, ale to nevadí. Všechno je ve vašich rukách.

Tak už jen vykročit na cestu, o které se ne nadarmo říká, že bývá i cílem. Šťastnou cestu.