KLÁRA KOTÁBOVÁ: Proč jsou omluvy tak těžké a tak nezbytné

Každý z nás někdy v životě něco zkazil. A podle odborníků jen polovina z hříšníků umí přiznat chybu a třetina z nich zvládne vyslovit omluvu. Přiznat nahlas před auditoriem lidí, že pochybili chce totiž obrovskou dávku odvahy. Kde ji vzít?

Faktem, na kterém se odborníci shodují, je to, že ve vyslovení omluvy nám většinou brání přirozená plachost. Bojíme se toho, že se staneme terčem posměchu, netušíme, jak lidé zareagují na naši chybu, nechceme poničit vztah, na kterém třeba dlouhodobě pracujeme. Ať už se jedná o vztah pracovní, soukromý nebo jiný. Právě sociální bariéry a kognitivní schopnosti nám komplikují život natolik, že se málokdy umíme přenést přes ostych, který nám omluva taktéž způsobuje.

Omluva je totiž ničitelem. Alespoň tak to vnímáme. Ničitelem vztahů, příležitostí, omlouvají se přece výhradně slaboši. Výchovný model, kterým si prošla většina z nás, je nastaven právě v tomto modelu a velmi těžko se překonává. Přesto existuje alternativa. Přistupujte k životu realisticky, s jasným zrakem a vědomím, že dnes chybujete vy, zítra to bude někdo jiný. Akceptujte se se svými chybami a trvejte na tom, že přesně tak by vás mělo přijímat i vaše okolí. Jakmile na tomto přístupu budete trvat, uvidíte, že časem bude vyslovení omluvy samozřejmější. Nejen pro vás, ale i pro ostatní ve vaší sociální bublině. Jde jen o to, kdo zkusí být první a přestane se stydět za to, že něco nedopadlo tak, jak si původně předsevzal. Albert Einstein koneckonců řekl:

„Neudělal jsem deset tisíc chyb. Vidím deset tisíc pokusů, které nikam nevedly. A taky vím, že udělám další tisíce kroků, které možná vyjdou, možná ne. Ale nikdy o sobě nebudu moci alespoň prohlásit, že jsem se nesnažil. To bych nesnesl.“

Veřejné omluvy mají další náboj, který si možná neuvědomujeme. Lidé odjakživa chtějí vidět nápravu hříšníka. A slyšet, že svou chybu uznal a že se za ni upřímně kaje. Jenže právě tohle vidění světa ubírá energii hříšníkům – na nápravu a také těm, kdo sledují obřad omluvy. V zásadě by mohli věnovat energii mnohem důležitějším věcem než pozorování toho, jak se před jejich zraky někdo bičuje.

Odborníci navíc upozorňují, že udržet rovnováhu mezi zodpovědností a přijetím je nesmírně složité. Právě soucit často omluvou vyvolaný vede k tomu, že se jí lidé brání. Soucit totiž nesnáší.

V neposlední řadě nás omluvy nutí přemýšlet o vlastních pochybeních, což často nebývá nic příjemného. Přesto se ale musíte naučit akceptovat je, jinak se ocitnete v kruhu lží a nepravd, které mají jediný cíl: zakrýt chybu.

Zkuste se omluvit alespoň jednou. Nezvažujte, jestli má takový postup pro vás nějakou přidanou hodnotu. Když nic jiného, má pro vás smysl v tom ohledu, že se naučíte něco o sobě. Kromě toho, když budete mít partnera, který omluvu přijme a nebude se dál pitvat v příčinách vašeho selhání, máte jedinečný argument, proč si takového člověka nechat i nadále ve vlastním životě. Pokud vás někdo přijímá i s vašimi chybami a ví, že je děláte stejně jako on, je to člověk ryzí, který vás může jen obohatit. Ten, kdo se snaží z vašich chyb získat benefity pro sebe, do něj naopak nepatří.

Takže poslední důvod, proč byste se omluvám měli naučit? Pomohou vám rozdělit lidi na ty, které se vyplatí mít ve své blízkosti a na ty, kteří jen zbytečně zabírají místo těm kvalitnějším.

Promiňte, ale někdo vám to už vysvětlit musel.