Možná sedí vedle vás v tramvaji. Možná pracuje ve vedlejší kanceláři. A možná o tom ani neví. Ani on, ani vy. Autismus si většina spojuje s dětstvím, ale není to diagnóza, ze které se „vyroste“. Jen se časem promění a schová se za naučené chování a snahu působit „normálně“. Právě 2. duben je Světový den porozumění autismu.
Poruchy autistického spektra (PAS) patří mezi závažné vrozené vývojové poruchy. Ovlivňují, jak člověk komunikuje, navazuje vztahy i jak vnímá svět kolem sebe. Patří sem jak těžší formy, kdy je potřeba výrazná pomoc v běžném života, tak i lehčí varianty, jako třeba Aspergerův syndrom. Na lidech s Aspergerem byste to často ani nepoznali, působí běžně, nenápadně, jen se občas ztrácejí v jemných sociálních situacích, které jsou pro ostatní samozřejmé.
Když se první signály přehlédnou
Rodiče si často všimnou odlišností už kolem druhého roku života dítěte. Existují screeningové testy (například M-CHAT-R), které můžou riziko zachytit velmi brzo. Včasná intervence je přitom pro další vývoj dítěte zásadní. Jenže pokud jsou projevy mírnější, rodiče je snadno přehlédnou. Dítě je třeba „jen tiché“, „své“, „introvertní“. A život běží dál. Britská analýza z King´s College London upozorňuje, že až 90 procent dospělých na autistickém spektru ve středním a vyšším věku nemá vůbec stanovenou diagnózu. Spousta lidí tak prožívá život s pocitem, že nezapadají, aniž by věděli proč. Nebo jim diagnostikují úplně jinou poruchu.
Podivínka, která má ráda rutinu
Kláře je šestadvacet let. Mladá, krásná žena, která má ráda klid a nemusí davy lidí, působí tak trochu jako podivínka. Přísně lpí na rutině a rituálech, umí nazpaměť jízdní řád své linky, kterou jezdí do práce, občas vybuchne, když ji nikdo nechápe. Diagnózu Aspergerův syndrom si vyslechla teprve před dvěma lety. V dětství a pubertě nechápala, proč jsou pro ostatní věci tak samozřejmé. Proč si lidé povídají jen tak. Proč říkají věci, které si nemyslí. Naučila se pozorovat a napodobovat.
Dlouho ji léčili pro depresivní poruchu. Teprve když změnila psychiatra, kterého napadlo, že trpí zřejmě poruchou autistického spektra, přišla úleva. Najednou její svět začal dávat smysl. Klára chodí normálně do práce, jen pracuje v oboru, kde kolem ní není moc lidí, a kde může využít svou schopnost soustředění a smysl pro detail. Má dokonce spokojený partnerský vztah. Přítel její diagnózu zná a má ji rád takovou, jaká je. Ne vždy je to totiž snadné, jakoukoli dovolenou musí mít Klára dopředu naplánovanou, skoro po minutách, aby se cítila bezpečně. Nerozumí moc sarkasmu, ale i na to si zvykl. I na to, že když se necítí komfortně, musí jít nakupovat – cokoli.
Aspergerům syndrom v dospělosti není jen o problémech, ale i o silných stránkách. Spousta lidí na spektru má výjimečný smysl pro detail, analytické myšlení nebo se umí hluboce soustředit. Svět, ve kterém žijí, jim ale připadá moc hlučný, rychlý a nepředvídatelný. I proto bývají autističtí dospělí častěji úzkostní a vyčerpaní z toho, aby ten život, v němž musí žít, nějak vybalancovali. Platí to i u Kláry, která je často neuvěřitelně vyčerpaná, a téměř každý den chodí spát klidně už po osmé hodině večer. Není to slabost, ale fakt, že se snaží dlouhodobě přizpůsobit prostředí, které s těmito lidmi nepočítá. Najít tedy někoho, kdo stojí po jejich boku a rozumí jejich vnímání světa, je to nejlepší, co je může potkat.
Kde hledat pomoc? V Česku se můžete obrátit například na organizaci Národní ústav pro autismus (NAUTIS), která poskytuje podporu rodinám i dospělým. Klíčový je respekt k individuálním potřebám, jasná struktura a realistická očekávání. Nekritizovat projevy, které člověk nemůže ovlivnit, a nesnažit se ho „přetvořit“. Více najdete zde: https://www.nautis.cz/
