Proč o sobě veřejně prozrazujeme i to, čeho pak litujeme. Oversharing je nebezpečná past

Někdy to začne nenápadně. Jedna věta navíc, jeden detail, který by ještě před pár lety zůstal jen mezi čtyřma očima. Dnes ho ale pošleme dál. Do stories, do whatsappové skupiny, do prostoru, odkud už se nedá vzít zpátky. Takzvaný oversharing se stává novým normálem. Jenže zatímco si říkáme, že jsme přece jen upřímné, někde uvnitř občas zaváháme. Nebylo to už trochu moc?

Sdílím, tedy jsem. Anebo…?

Žijeme ve světě, kde je sdílení téměř reflex. Něco se stane a ruka už automaticky sahá po telefonu. Ne proto, že bychom to nutně chtěli vystavit světu, ale protože sdílení samotné se stalo součástí prožívání. Jako by věci byly skutečnější ve chvíli, kdy je někdo další vidí, lajkuje nebo aspoň tiše sleduje. Jenže právě tady se ta tenká hranice začne rozmazávat. Upřímnost, která kdysi patřila jen mezi ty nejbližší, se najednou odehrává před publikem. Zpětně si ale nejsme jistí, jestli jsme chtěli být otevření – nebo jsme nezvládli ten moment zastavit.

Proč vlastně sdílíme víc, než bychom měli

Když se v nás nahromadí emoce, mají tendenci přetéct dřív, než je stihneme pochopit. Sdílení přináší okamžitou úlevu, jako když otevřete okno v přetopeném pokoji. Na chvíli se vám uleví, vzduch se pohne, všechno dává větší smysl. A tak mluvíme. Píšeme. Sdílíme. Jenže tahle úleva má i druhou stranu mince. Často nemluvíme proto, že chceme něco říct, ale proto, že chceme něco cítit zpátky.

Odezvu, pochopení, potvrzení, že jsme ok. Sociální sítě v tomhle fungují jako zvláštní zrcadlo, které ale ne vždy odráží pravdu. Někdy odpověď nepřijde vůbec. Jindy přijde, ale nestačí. A místo úlevy cítíme prázdno. Studie zaměřené na chování na sociálních sítích ukazují, že míra sdílení souvisí s potřebou sociální validace a může být spojená i s úzkostí nebo nejistotou.

Oversharing může být někdy i prospěšný

Ovšem ne vždy je sdílení špatné a trapné, někdy může být prospěšné. Výzkumy prokázaly, že otevřenost a sdílení emocí může vést k psychickému uvolnění a lepšímu zpracování zážitků. A dokonce se ukazuje, že přílišné mlčení může být horší než sdílení. Někdy prostě nechceme být na všechno sami. Chceme dát pocitům tvar dřív, než se v nás rozplynou nebo zamotají. Možná proto to skoro všichni děláme. Jen v různých verzích. Někdo napíše dlouhou zprávu, někdo sdílí nenápadnou poznámku, někdo „jen“ naznačí. V jádru je ale často úplně to samé: Aby nás někdo slyšel, pochopil nás a na chvíli jsme na to nebyli tak sami.

Kdy už je to ale moc?

Oversharing začíná tam, kde sdílíte víc, než byste řekla nejlepší kamarádce u kávy nebo u vína. Zveřejňujete věci, které by vás zítra mohly bolet (a taky dost často bolí), nebo čekáte nějakou reakci – a ona nepřijde. A taky tam, kde se z autenticity stane emoční výlev do publika, které o něj vlastně nestojí. Nevíte, jestli jste oversharerka? Upřímně si odpovězte. Sdílíte to, protože chcete? Nebo protože potřebujete reakci? Řekla byste to i offline? Nebude vás to zítra trošku mrzet? Pokud jste aspoň jednou zaváhala, pak jste oversharerka. A moje přiznání na konec? Ty macešky jsem nakonec nesmazala. Někdo mi napsal, že brečel taky. V tu chvíli to nebyl oversharing. Bylo to spojení.

Jak sdílet „tak akorát“ a neztratit důstojnost

A ani duši. Nemusíte se hned zavřít do jeskyně a přestat mluvit. Stačí pár jemných pravidel:

• Zlaté pravidlo opoždění: Napište si to. Ale neodesílejte hned (ano, i ten status).
• Vyberte si publikum: Některé věci patří na Instagram, jiné jedné konkrétní kamarádce.
• Zeptejte se sama sebe: Proč? Protože chcete sdílet? Nebo protože chcete, aby vás někdo zachránil?
• Ne všechno musí být obsah: Některé momenty našeho života jsou krásnější, když zůstanou jen vaše.