Randění se během několika posledních let výrazně proměnilo a to z velké části z toho důvodu, že se začaly častěji využívat seznamovací aplikace. Ty naprosto spadají do schéma dnešní doby. A stejně jako jiné aplikace, mají výhody i nevýhody. Podívejte se, jak podle nedávných výzkumů ovlivnily nezadané, kteří je využívají.
Je to již 10 let, co vznikl Tinder. A poté přišly další aplikace. Dnes jich existuje velké množství a s různými specifikacemi, například na Bumble píší vždy první ženy. A mají mnoho pozitiv. Podle nedávného průzkumu Behavio na nich 40 % lidí našlo dlouhodobý vztah. Navíc otevírají nové možnosti jako seznámit se s lidmi s daleko větší shodou (v koníčcích, zájmech, životním nastavení), s nimiž by se lidé jinak zřejmě nepotkali. Má to své ALE.
Vlastně se nejedná o nic tak specifického pro seznamovací aplikace jako pro dnešní dobu jako takovou – je rychlá, povrchní a chvílemi únavná. V tomto kontextu to může vést k následujícímu:
Levný dopamin souvisí celkově s moderními technologiemi. Když nám někdo dá „lajk“, v hlavě se nám rozlije dopamin, kterému se přezdívá také „hormon štěstí“. Tohoto pocitu štěstí se tak dosáhne snadno. Jenomže stejně snadno zase vyprchá. A poté člověk chce víc. Což vede k závislosti na sociálních sítích.
Podobně to funguje i na seznamovacích aplikací. Jenomže tam se namísto „lajků“ dávají „swipy“ a když oba dají „swipe doprava“, je to „match“, neboli shoda. A podle studie z roku 2020 se v našem mozku stane při získání shody to stejné, jako kdybychom dostali právě ten „lajk“ na Instagramu.
Stejně jako nás levný dopamin (kterému se tak přezdívá, jelikož je tak snadno získatelný) vede k závislosti na „lajcíh“ na sociálních sítích, zde vede k závislosti na „swipování“. Neboli procházení profilů a získávání „matchů“. Stává se z toho hra.
Jenomže tato hra činí seznamování neosobnějším a dehumanizujícím. A to z toho důvodu, že člověk sice dosáhne dopaminu, když získá shodu. Ale pokud ji delší dobu nemůže získat a pouze bezmocně prochází profily, zvyšuje se podle výzkumu v jeho těle hladina kortizolu, což vede k tomu, že se cítí frsutrovaně. Druhým problémem je, že když získá shodu, často si není jistý, zda je dost dobrá a jeho mozek má chuť swipovat dál, než vyvinout nějakou větší snahu. Tyto aplikace jsou přeci jen vytvořeny tak, aby si své uživatele udržely, jsou tedy návykové.
Kromě toho dotyčný ví, že ponořit se do samotného procesu seznamování se (toho, co následuje po shodě) může být náročné a to už se nelíbí jeho potřebě po levném dopaminu. Musí totiž napsat dotyčné/mu, počkat, zda odepíše, pokračovat v konverzaci, začít se poznávat...a to vše se děje před první schůzkou. Frustrující ovšem také je, pokud po pár zprávách zjistíte, že s daným člověkem nemáte nic společného. Nebo se dokonce sejdete a daný protějšek vůbec nevypadá jako na fotografiích, či zjistíte, že si tváří v tvář nemáte co říct.
Pokud se to opakuje vícekrát za sebou, může to být skutečně únavné. Tento pocit únavy ze seznamovací aplikace se mezi svobodnými lidmi stal běžným. Natolik, že se z toho v roce 2016 stal uznávaný psychologický fenomén, který byl podpořen nedostatkem angažovanosti.
Kromě toho všeho seznamovací aplikace přivedly trendy jako je ghosting, zombing či vstoupení do „backburner vztahu“, který vede k tomu, že se jeden z partnerů vrátí na tyto aplikace, protože má pocit, že mu něco uniká a může potkat „někoho lepšího“. To si může vybrat daň na vnímání své sebehodnoty, jak prokázaly studie.
Člověk tak seznamovací aplikace musí brát s rezervou. Vnímat jako výhodu, že tam může narazit na lidi, na které by nemusel narazit ve fyzickém světě. A nevzdávat to a doufat, že narazí na někoho, kdo bude chtít vést normální konverzaci a bude takový, jaký tvrdí, že je, a vypadá stejně jako na profilu, protože takoví lidé tam skutečně jsou! Zároveň ale není špatné dát šanci i offline seznamování.
stylist.co.uk
