Vybíráte si špatné partnery? Odpověď hledejte v dětství. Dobrá zpráva je, že chyby můžete napravit

Psychologové i terapeuti při práci s klienty často hovoří o traumatech v dětství, která mohou tvořit základ mnoha pozdějších potíží. Je to pochopitelné. Děti jsou mimořádně vnímavé a intenzivně vstřebávají nové podněty. Jejich mozek je nastaven na rychlé učení, proto si v raném věku snadněji osvojují například jazyky nebo nové dovednosti. Zároveň však citlivě reagují i na negativní zkušenosti. Silné konflikty v rodině, včetně násilí mezi rodiči, si dítě může nést v paměti po celý život. To, zda tyto zkušenosti v dospělosti povede k opakování podobných vzorců chování, nebo naopak k vědomé snaze se jim vyhnout, závisí na mnoha faktorech včetně osobnostního vývoje a prostředí.

Jak si vybíráme partnery?

Často říkáme, že nás někdo přitahuje, protože je vtipný, sebevědomý nebo máme podobné zájmy. Pod těmito racionálními důvody se však může skrývat hlubší vrstva – zkušenosti z dětství. Někdy si ani neuvědomujeme, že partnerův humor připomíná humor našeho rodiče nebo že jeho přístup k různým aktivitám je nám povědomý z rodinného prostředí. Právě rané zkušenosti výrazně ovlivňují, koho si v dospělosti pouštíme k sobě a jaké vztahy považujeme za běžné.

Mohlo by se vám líbit

Rodiče můžou (nevědomky) dítěti zkazit život. Z dětství si neseme víc, než si myslíme, říká psychoterapeut

Od rodičů se učíme základy vztahů

Rodiče jsou prvními lidmi, od nichž se učíme, ještě dříve než na nás začnou systematicky působit učitelé a další autority. Učení probíhá nejen vědomě, ale i pozorováním. Osvojujeme si představy o blízkosti, bezpečí a lásce. S přibývajícími sociálními kontakty navíc porovnáváme fungování vlastní rodiny s rodinami ostatních. Důležitou roli hraje i způsob komunikace mezi rodiči a dětmi. To, jak dospělí reagují na dětské potřeby a emoce, vytváří základní mapu budoucích vztahů. Děti vyrůstající v prostředí podpory a přijetí si obvykle snáze budují zdravé hranice a sebeprosazení. Naopak dlouhodobé přehlížení potřeb může vést k potížím se sebevědomím a ke zvýšené náchylnosti k nevyváženým vztahům.

Citové vazby ovlivňují výběr partnerů

Psychologie tento proces popisuje pomocí teorie citové vazby, kterou v 50. letech 20. století formuloval britský psycholog John Bowlby. Podle ní si v raném dětství vytváříme vzorce navazování vztahů. Lidé s bezpečnou citovou vazbou zpravidla důvěřují druhým a nebojí se blízkosti. Jedinci s úzkostnou vazbou mohou mít zvýšený strach z opuštění a potřebují časté ujišťování. Vyhýbavý typ se naopak intimity obává a udržuje si odstup. Tyto vzorce nejsou neměnné, ale mají výrazný vliv na to, jaké partnery si vybíráme a jak ve vztazích reagujeme. Změna je možná, prvním krokem je však uvědomění si vlastních vzorců a ochota s nimi pracovat.

Mohlo by se vám líbit

Rozchod není prohra, ale důkaz, že jste se posunuli dál. Ne každý vztah má trvat celý život

Ve vztazích často opakujeme známé scénáře

Dětství ovlivňuje nejen naše chování ve vztazích, ale i to, co považujeme za přitažlivé. Pokud jsme vyrůstali vedle dominantní autority, může nás v dospělosti přitahovat silná a rozhodná osobnost. Jestliže jsme v dětství přebírali velkou míru odpovědnosti, například péčí o mladší sourozence, můžeme si vybírat partnery, o které je třeba pečovat. Někdy také nevědomě hledáme příležitost „opravit“ minulost a získat lásku od někoho, kdo nám připomíná rodiče. Tento mechanismus však může vést k opakování podobných, bolestivých vzorců. Svou roli hraje i to, jak jsme se naučili reagovat na emoce. Nedostatek projevované náklonnosti v dětství se může promítnout do potíží s vyjadřováním citů v dospělých vztazích.

Zdroj: Onlinetherapy.co.uk, Buildingbrains.ca, Modernminds.com.au, Thecouplescenter.org