Výběr partnera si často vysvětlujeme jako otázku chemie, náhody nebo našeho osobního vkusu. Ve skutečnosti rozhodují i podprahové faktory, mnohdy takové, které přijmeme nevědomě v dětství. Právě toto období nás totiž formuje ve většině směrech, včetně výběru partnerů. Možná se v mnohém poznáte i vy.
Psychologové i terapeuti při práci s klienty často hovoří o traumatech v dětství, která mohou tvořit základ mnoha pozdějších potíží. Je to pochopitelné. Děti jsou mimořádně vnímavé a intenzivně vstřebávají nové podněty. Jejich mozek je nastaven na rychlé učení, proto si v raném věku snadněji osvojují například jazyky nebo nové dovednosti. Zároveň však citlivě reagují i na negativní zkušenosti. Silné konflikty v rodině, včetně násilí mezi rodiči, si dítě může nést v paměti po celý život. To, zda tyto zkušenosti v dospělosti povede k opakování podobných vzorců chování, nebo naopak k vědomé snaze se jim vyhnout, závisí na mnoha faktorech včetně osobnostního vývoje a prostředí.
Jak si vybíráme partnery?
Často říkáme, že nás někdo přitahuje, protože je vtipný, sebevědomý nebo máme podobné zájmy. Pod těmito racionálními důvody se však může skrývat hlubší vrstva – zkušenosti z dětství. Někdy si ani neuvědomujeme, že partnerův humor připomíná humor našeho rodiče nebo že jeho přístup k různým aktivitám je nám povědomý z rodinného prostředí. Právě rané zkušenosti výrazně ovlivňují, koho si v dospělosti pouštíme k sobě a jaké vztahy považujeme za běžné.
Rodiče jsou prvními lidmi, od nichž se učíme, ještě dříve než na nás začnou systematicky působit učitelé a další autority. Učení probíhá nejen vědomě, ale i pozorováním. Osvojujeme si představy o blízkosti, bezpečí a lásce. S přibývajícími sociálními kontakty navíc porovnáváme fungování vlastní rodiny s rodinami ostatních. Důležitou roli hraje i způsob komunikace mezi rodiči a dětmi. To, jak dospělí reagují na dětské potřeby a emoce, vytváří základní mapu budoucích vztahů. Děti vyrůstající v prostředí podpory a přijetí si obvykle snáze budují zdravé hranice a sebeprosazení. Naopak dlouhodobé přehlížení potřeb může vést k potížím se sebevědomím a ke zvýšené náchylnosti k nevyváženým vztahům.
Citové vazby ovlivňují výběr partnerů
Psychologie tento proces popisuje pomocí teorie citové vazby, kterou v 50. letech 20. století formuloval britský psycholog John Bowlby. Podle ní si v raném dětství vytváříme vzorce navazování vztahů. Lidé s bezpečnou citovou vazbou zpravidla důvěřují druhým a nebojí se blízkosti. Jedinci s úzkostnou vazbou mohou mít zvýšený strach z opuštění a potřebují časté ujišťování. Vyhýbavý typ se naopak intimity obává a udržuje si odstup. Tyto vzorce nejsou neměnné, ale mají výrazný vliv na to, jaké partnery si vybíráme a jak ve vztazích reagujeme. Změna je možná, prvním krokem je však uvědomění si vlastních vzorců a ochota s nimi pracovat.
Dětství ovlivňuje nejen naše chování ve vztazích, ale i to, co považujeme za přitažlivé. Pokud jsme vyrůstali vedle dominantní autority, může nás v dospělosti přitahovat silná a rozhodná osobnost. Jestliže jsme v dětství přebírali velkou míru odpovědnosti, například péčí o mladší sourozence, můžeme si vybírat partnery, o které je třeba pečovat. Někdy také nevědomě hledáme příležitost „opravit“ minulost a získat lásku od někoho, kdo nám připomíná rodiče. Tento mechanismus však může vést k opakování podobných, bolestivých vzorců. Svou roli hraje i to, jak jsme se naučili reagovat na emoce. Nedostatek projevované náklonnosti v dětství se může promítnout do potíží s vyjadřováním citů v dospělých vztazích.
