Zatloukat, zatloukat, zatloukat aneb Nejznámější mýty o nevěře

Nalijme si čistého vína, nevěra je naprosto běžná věc. Pro mnoho lidí, včetně mě, je to sice smutné, ale je to tak. U mužů je poněkud rozšířenější fenomén návštěv nevěstinců a privátů, což mnozí z nich pro klid své vlastní duše už ani nepovažují za nevěru. Ve spoustě nevěstinců se také dělá byznys, na spoustu „closingů“ (uzavírání důležitých kontraktů) jsou na oslavu pozvány atraktivní společnice. 

Hned na začátku je ale také dobré si říci, že nevěrní jsou stejně tak muži jako ženy. Ono s kým by ti muži také měli být nevěrní, že? Díky on-line seznamkám asi nikdy nebylo snazší si najít sexuálního partnera, bez ohledu na to, zda jste zadaní, nebo ne. Ženy jsou zde přitom ve značné výhodě.  

Pravá sexuální revoluce totiž nepřišla s hippies, ale s internetem, on-line seznamkami a sociálními sítěmi. Máme srovnávače nejen cen v obchodech, ale i našich partnerů – Facebook, Instagram, Snapchat nebo třeba Tinder. Stačí pár sekund, a hned si můžete porovnat vzhled své partnerky s imaginární vyphotoshopovanou on-line sociální celebritou nebo životní styl, který vám nabízí váš partner, s mladým multimilionářem pravidelně postujícím na Instagram pečlivě vybrané fotky s auty svého tatínka. No a jako každá jiná revoluce, i tahle má své oběti – podváděné i podvádějící. 

Nevěra jako win-win řešení?

Jedním z nejčastějších mýtů o nevěře je ten, že jsou lidé nevěrní pouze tehdy, když nejsou ve vztahu spokojení. Tento rozšířený mýtus ale obvykle jen zbytečně přitěžuje podvedeným. Jistě, pokud se ze vztahu vytrácí jiskra, partneři si na sebe nenajdou čas a nechovají se k sobě hezky, je to ideální podhoubí pro nevěru. Objeví se ona nebezpečná potřeba srovnávat svůj vztah, který znám na 100 %, se vztahy kamarádů či zcela anonymních lidí ze sociálních sítí, o kterých nevím vůbec nic, znám jen výkladní skříň jejich vztahů. Můj vztah pak z takového srovnání zákonitě vyjde jako ten horší. A to je jen krůček k tomu potkat nějakou Vendulku utěšitelku nebo milého chasníka, kteří mi na rozdíl od partnera přece „tak rozumí“ a mají všechno to, co partner nemá.

Jenže pokud je ve vztahu ještě láska, každý z partnerů má možnost začít to řešit včas. Jednak existuje partnerská terapie, která slouží k tomu, aby společný vztah fungoval co nejlépe, a ne – jak se mnozí mylně domnívají – k tomu, jak vysvětlit protějšku, že je ten nejhorší partner na světě. A pak je tu samozřejmě vždycky možnost se prostě čestně rozejít. Obojí ale vyžaduje odvahu nést odpovědnost za své vlastní činy, být dospělý. Také existuje poměrně rozšířený dojem, že nevěra je jakési win-win řešení, kdy se nemusím stěhovat a zároveň si můžu beztrestně doplnit jinde to, co mi chybí doma. Je to nesmysl, nevěrou totiž vždy utrpí oba partneři, tedy i ten podvádějící. A o tom třetím ve vztahu nemluvě.

Ale vraťme se k otázce, proč jsou nevěrníci nevěrní. Často je to z toho důvodu, že nejsou spokojení sami se sebou, což může být mimochodem i důvod, proč nejsou spokojení ve vztahu. Ostatně jeden z nejrozšířenějších ego obranných mechanismů, které mají chránit naši psychiku před zdrcujícími zraněními, je projekce, tedy přičítání vlastních nepřijatelných vlastností či emocí druhým lidem, třeba partnerovi. „Ty už mě nemiluješ tak jako dřív,“ bývá takovou typickou manifestací. 

Nejste spokojeni se svým tělem, kariérou, svými životními (ne)úspěchy, s tím, jak se vám daří naplňovat své sny? Tohle přesně je ideální podhoubí pro nevěru. A ne fakt, že máte sex jen dvakrát týdně, zatímco vy byste chtěli třikrát. Zároveň je to však něco, na čem musí pracovat každý sám. Spousta partnerů se sice snaží své milované polovičce se vší vervou pomoci, ale čím víc se stylizují do role terapeuta toho druhého, tím míň chce s nimi ten druhý spát. Málokdo chce totiž mít sex se svým terapeutem. Ale funguje to i obráceně. Když vám vaše partnerka bude třikrát denně vykládat, jak je tlustá a jaké má nové vrásky, po pár měsících už se taky raději budete otáčet za jinými.

Mýtus o mužích myslících penisem

A pak jsou tu ty zažité stereotypy. Muž, z titulu toho, že má mezi nohama penis, a ne vaginu, se při nevěře rozhodně nikdy nezamiluje a provozuje ji čistě z potřeby rozsévat své sémě, zatímco žena se zákonitě musí nejprve zamilovat a o sex jí vůbec nejde. Ve skutečnosti je to maličko komplikovanější. Sex v nevěře často hledají lidé, kteří si potřebují rychle zvýšit sebevědomí nebo kterým s partnerem schází nějaká konkrétní sexuální praktika (ať už o ní partnerovi řekli, či nikoli), také ti, kterým v partnerství schází sex jako takový (ať už pro jeho úplnou absenci, či jen z jejich osobního pohledu nízkou frekvenci), nebo třeba ti, kteří se chtějí partnerovi pomstít za jeho skutečnou či domnělou nevěru. Našly by se ale i další důvody.

Na druhou stranu lásku v nevěře hledají lidé, kterým v životě schází přijetí a porozumění, kteří se necítí partnerem vyslyšeni, tíží je věci, které nechtějí říct partnerovi (třeba i starosti v práci) a kterým dokáže nový člověk zprostředkovat snazší cestu k sebepoznání a sebepřijetí. Tito lidé nehledají ani tak lásku, jako spíše bezpodmínečné přijetí a nehodnotící prostředí. Láska se pak dostaví automaticky, protože vzájemné sdělování tajemství vytváří hlubokou důvěru a intimitu. Totéž ale poskytuje i terapeutický vztah, který se obejde bez nevěry. A ještě obvykle vyjde mnohem levněji než nevěra!

Souboj zraněného ega a vytěsněných výčitek

Asi nikoho nepřekvapí, že podvádění se cítí hrozně. Za velkou část trýznivých pocitů si ale mohou sami. Nevěra je narcistní zranění, jak říkají psychoanalytici. Je to velká rána pro naše sebepojetí, donutí nás pochybovat o nás samých. Obvykle to zvýší pochybnosti o tom, co jsme na sobě už neměli moc rádi předtím nebo čím jsme si nebyli jistí. Z „nepřibrala jsem?“ se stane „jsem tlustá a hnusná!“, z „neměl jsem být ve svém věku trochu úspěšnější“ bude „jsem totální loser!“ a podobně. To ale s partnerem přímo nesouvisí.

A pak k tomu máme ještě jeden „drobný detail“, větší či menší ztrátu důvěry vůči partnerovi. Ten člověk vedle vás vám lhal do očí. A to bolí. Málokterý vztah se z nevěry dokáže vzpamatovat a poučit. Na to totiž musejí být oba dva partneři dostatečně vyzrálí a musejí se ještě navzájem milovat a respektovat. Existují ale vztahy, které tohle ustály a pomohlo jim to odstranit původní zdroje nespokojenosti. Vyřešit všechny ty partnerské a osobní deficity popsané výše.

Nejen podváděný, ale i podvádějící se při nevěře obvykle cítí hrozně. To je zajímavý paradox. Jde jen o to, jak moc silný je jeho ego obranný mechanismus vytěsňování. Buď ten silný vnitřní rozpor mezi tím, co dělá a co „by měl“ dělat, vytěsní do nevědomí a začne se potýkat s problémy fyzického rázu (bolesti zad, problémy se zažíváním, atd.), nebo ho nevytěsní a začne ho to drásat psychicky. A mimochodem, čím víc podvádějící zatlouká, tím mu je hůř. Pokud totiž pociťuje potřebu zatloukat, moc dobře ví, že to, co dělá, je nesprávné. Jen psychopaté mají v tomto ohledu velkou výhodu, protože v nevěře žádný niterný problém nevidí.

A co dál?

Na závěr se dostáváme k té nejzásadnější otázce. Stojí vlastně nevěra za to? Tento stav vždy ukazuje na nějaký poměrně zásadní problém – buď ten, který má člověk sám se sebou, v čemž mu partner nijak nepomůže, anebo ten, kterým trpí jeho partnerský vztah. Ani jeden z těchto problémů však nevěra jako taková nevyřeší, může se ale stát katalyzátorem řešení. Buďto tím, že je odhalena a onen radikální krok za podvádějícího udělá jeho partner, nebo tak, že se ji rozhodnou oba řešit. Bohužel jsou ale známy i případy, kdy bylo ono řešení ráže 9 mm. A jaký je ten váš přístup k nevěře?

O autorovi

Martin Zikmund je psychoterapeut, který často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem podcastu 13 hříchů rodičovství a blogu Je čas na změnu. Věnuje se také pořádání školení pro firmy na různá témata v oblasti duševního zdraví.