Mám děti tři. A jen dvě z mých dcer měly to štěstí, že si je v první třídě vzala pod křídla třídní učitelka, která pochopila, že není důležité účastnit se, vyplňovat, drilovat, ale hlavní je na prvním stupni naučit se školu milovat.

Jsou to jednoduché počty, které zvládnu i já se svou neschopností dopočítat se správného výsledku trojčlenky: Jestliže nechci, aby moje holčičky skončily se základním vzděláním, je jasné, že je čeká třináct až dvacet let života ve školních lavicích. A že by tedy pobyt v nich měly mít rády. Ne kvůli kamarádkám, ne kvůli svačinám (to je jiné téma a poměrně obsáhlé), ale především kvůli sebevzdělávání jako takovému.

Měly by zkrátka mít rády školu.

Jistě, jako rodič k tomu mohu přispět tím, že z nákupu první školní aktovky udělám obřad. Také tím, že budeme poctivě slavit první jedničku, konec úspěšně zvládnutého prvního pololetí. Nezbytné je zajímat se o to, co děti ve škole dělaly, alespoň do doby, než zjistíte, že s nástupem puberty se ve škole celoročně dělá NIC. Nebo že všechno je DOBRÝ…

Moje mladší holčičky svou první třídní učitelku dědily. Odchod Šárky Levíčkové od 2.A. Barunka oplakala, Viktorka se do první třídy těšila, protože věděla, že její budoucí třídní paní učitelka nosí na řasách diamanty – a je vůbec krásná. A já byla v klidu, protože jsem věděla, že jsme právě vyhrály s dcerami jackpot. Tedy bylo mi trochu líto, že nám v ředitelně nemohou paní učitelku naklonovat, že by dál vedla třídu Barunky a zároveň se ujala prvňáků, ale pochopila jsem, že na takové řešení je naše paní ředitelka krátká.

Proč jsme ale tolik všechny stály právě o tuhle jednu jedinou paní učitelku třídní? Odpověď je jednoduchá. Možná není po chuti všem rodičům, možná nejede vždy přesně podle osnov – tu přeskočí, pak se ve výuce vrátí, ale jednu hlavní a zásadní vědomost dětem předá. Moje holčičky, které měly to štěstí jí mít za třídní paní učitelku, a Viki v tom štěstí pokračuje i na podzim, se naučily mít rády školu. Vzdělávání se. Pochopily fungování celé instituce, cítí se velké proto, že to dokážou, a to je pro mě nejdůležitější, co by si z prvního stupně měly odnést. Při představě, jak dlouho budou ještě do školní lavice usedat, je to totiž vědomost naprosto nezbytná.

Přeju vám, aby i vaše děti natrefily na pedagoga, který možná nebude po chuti všem rodičům, ale bude po chuti dětem. Naučí je nést odpovědnost za svoje chování, za dodržování povinností (a že jich na naše děti v životě čeká moře), dostane jim pod kůži pocit, že není marné ve škole trávit čas, protože to není jen jakási družina, nebo dětský kroužek či odkladiště dětí, ale také místo, kde se dá spousta zajímavých věcí naučit, zažít, objevit.

Krásný začátek školního roku přeju.

Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Vztah na věky

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Citáty pro lepší život

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Tortura u kadeřnice

Promotion