Řekněme si to na rovinu: Ke kadeřnici chodím jen tehdy, když už není zbytí a pobyt v jejím křesle je pro mě srovnatelný s tím zubařským. Taková ztráta času…

Vím, že moje kamarádky to mají jinak. Posezení u kadeřníka berou jako terapii, relax, nirvánu, vyzpovídají se úplně ze všeho, nechají si aplikovat barvu, šampon, kondicionér, poté zábal, požádají o masáž pokožky hlavy… Dvě kávičky, aperol, pohoda nekonečná. Pro ně. A rázem mají šest hodin, které si mohou odškrtnout ze svého denního plánu.

Já to mám trochu jinak. Zaprvé – sedět u kadeřníka tak dlouhou dobu, aby mi na hlavě vytvořil něco, co si doma nikdy neučešu a budu další období chodit jako zmoklá slepice, případně s vlasy staženými do drdolu? Není to trochu zbytečné vynakládání času? Sice mi vždy všichni slibují, jak bude jimi kreativně střižená hříva snadná na úpravu, jenže já vím své. Nikdy to tak není. Takže buď lžou, nebo mám fakt obě ruce levé… Navíc je tu další problém: I když o sobě napíšu úplně všechno, nerada o sobě vykládám a do třetice všeho: Během pobytu v kadeřnickém salonu mám neustále nutkavý pocit, že bych měla být někde jinde a dělat něco jiného. Připadám si tak trochu jako nevěrný manžel z úžasného filmu Láska nebeská, kterému neuvěřitelně přesvědčivý Rowan Atkinson v roli prodavače balí vánoční dárek. Tu snítku vánoční větvičky, pár květů levandule, ještě mašli a zlatý prach… Zákazník na mrtvici, hlavně že proces balení dárku je v pořádku. Jenže: Já to tak ale vážně nechci. Nemám na to čas. Respektive asi bych ho i našla, ale kdyby se mi nějaký volný čas v denním plánovači objevil, jeho využití si dokážu představit úplně jinak.

Když už se po dlouhém vnitřním boji objednám na proceduru, protože šedivým odrostům je třeba trochu pomoci, je mi špatně od žaludku dva dny dopředu. Přemýšlím, čím tam strávím čas, kupuju si zásobu časopisů, nosím s sebou počítač. Jenže poloha s hlavou v záklonu mi většinou nedovolí na něm pracovat….

Vadí mi i radostné cvrlikání kadeřnic, které si chtějí povídat. Pokud mají klientku, která to má stejně, proč ne, pokud ale narazí na nemluvu mého typu, měly by se přece stáhnout… Navíc jsem, díky službě, kterou poskytují nucena pustit je do své komfortní zóny… A tam se tedy nedostane jen tak někdo. Peklo na zemi.

Podtrženo shrnuto, z výše uvedených důvodů jsem u kadeřnice byla za poslední tři roky asi dvakrát. Včera naposledy. Proto, že jsem při pohledu do zrcadla zjistila, že se na sebe opravdu dívat nemohu. A víte, co se mi při mé bleskové akci stalo?

Přesvědčena o nezbytnosti mého konání jsem vběhla do prvního kadeřnictví, které jsem na trase škola – domov míjela a požádala o zcivilizování mé hlavy. Nejen že měli volno a já tak své vlasy svěřila do rukou někoho, o kom jsem nic nevěděla, takže jsem mohla dopadnout tragicky, slečna kadeřnice navíc byla nesmírně rychlá, ochotná a když pochopila, že fakt na nezávazné tlachání nemám náladu, zmlkla. Vlasy odbarvila, natónovala a střih včetně foukání provedla v rekordním čase hodiny a půl.

Už nikdy nechci jinam. Karolíno, děkuju!

PS: Proti kadeřnicím zaujatá nejsem. Jejich práci naopak obdivuju. Jestli má slova vyzněla celkově negativně, omlouvám se celé profesi. A na svém problému zapracuju. Třeba objevím, v čem celé kouzlo kadeřnických služeb spočívá. A začnu, jako Američanky, chodit dvakrát týdně.

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Vyšperkované léto

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Cesta z města

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Nikdy se nehádej se svým psem