Pamatujete, jak se k sobě chovali vaši rodiče, když jste byli malí? Drželi se často láskyplně v obětí, usmívali se na sebe, pomáhali si, podporovali se, anebo to dělali přesně opačně? No a jak to máte doma teď vy?

Rodiče jsou obvykle nositeli našeho vzoru partnerského chování. To oni nám do celého budoucího života určují, co je a co není „normální“ a jak se ve vztahu chová žena a jak muž. A, bohužel, existují i tací rodiče, co se zrovna moc nemilují, což dětem pak v dospělosti způsobuje problémy ve vztazích.

Kojenci jsou na chování rodičů extrémně citliví

Dítě už prý od 3 měsíců věků pečlivě vnímá, jak se k sobě chovají jeho rodiče. V tu dobu je pro něj maminka, v drtivé většině případů v roli tzv. primární pečující osoby, doslova existenčně významná, zejména pokud kojí. Kojenec je obvykle na matku mnohem úžeji citově navázaný, už jen proto, že její hlas důvěrně zná už z doby těhotenství. 

Kojenec, ať se to nemusí zdát, je přitom velice citlivý na to, jak se maminka cítí. Nemůže si proto nevšímat, jak se vztahuje k dalšímu dospělému členovi domácnosti – tatínkovi. A možná ještě citlivěji vnímá to, jak on se vztahuje k ní. Navíc pokud mezi maminkou a tatínkem něco neklape, všimne si toho novorozenec, nejen z maminčina chování. 

Stresové hormony, konkrétně kortizol, se totiž vyplavují i do mateřského mléka a mohou ovlivnit sociální chování dítěte ještě dlouhé roky potom, co už není kojeno. Aspoň to zjistil v roce 2015 výzkum US National Insitute of Child Health and Human Development. Na hormonální změny v mléce jsou ale citlivější holčičky, potvrdil to výzkum Katie Hinde z Harvard University prováděný na opicích o rok dříve. Holčičí opičky kojené mlékem s vyšší hladinou kortizolu vykazovaly vyšší podrážděnost, strach, vztek a diskomfort.

Dítě jako houba

Větší problém, než změna složení mateřského mléka, však spočívá v něčem jiném. Děti v prvním roce svého života ještě nerozumí slovům. To, jak se k sobě chovají maminka s tatínkem, si tak ukládají rovnou do nevědomí, aby se jimi v dospělosti mohly automaticky, na nevědomé úrovni, řídit. Však se jim to bude v životě jednou hodit, až také budou žít v manželství/partnerství a třeba budou mít i vlastní děti. Partnerské chování a řešení sporů totiž děti obvykle odkoukají od svých rodičů. To, co se děje mezi maminkou a tatínkem, to považují za normální. 

Že maminka s tatínkem řeší své spory prudkou hádkou a pak několika denní „tichou domácností“? Z pohledu malého dítěte se sice pohádají, pak spolu několik dní vůbec nemluví a doma to vůbec nevypadá dobře. Nicméně, pak je zase vše v pořádku. Tedy v pořádku optikou malého dítěte – tj. dál má svoje hračky, svoji postýlku, dostane najíst, napít, čisté plenky, kdykoliv potřebuje a má oba dospělé neustále na blízku a oba se k němu chovají hezky, či někdy dokonce ještě lépe, protože více času věnují jemu než sobě. To, že maminka po nocích brečí v ložnici a tatínek domácí nepohodu řeší s jinou „tetou,“ dítě samozřejmě absolutně neví. To zjistí třeba až o 30 let později. Až se ostře pohádá s přítelkyní, dva dny s ní nebude mluvit, a ona se sebere a navždy od něj odejde, protože u ní doma hádky vypadaly jinak.

Základní poselství aneb sudičkou vlastnímu dítěti

Děti své rodiče a to, jak se k sobě chovají, pozorně sledují celý svůj život. Nejdůležitější je pro ně však období do přibližně 6 let věku, kdy jsou nejvnímavější, nejvíce závislé na rodičích a jejich chování nekriticky přijímají jako normu. V prvních letech života od svých rodičů přijímají také tzv. základní poselství, jak v roce 1975 popsali psychoterapeuté Robert a Mary Goldingovi. A z rodin, kde se maminka s tatínkem zrovna dvakrát nemilují, chovají se k sobě jako k cizím anebo na sebe dokonce šijí podrazy, pochází i jeden z tzv. zhoubných scénářů – Nebuď blízký! Nikomu nevěř! Nepatři nikam! V rodinách, kde se blízkost maminky k tatínkovi (a obráceně) doplácí, třeba i při následném rozvodu, je to totiž optikou dítěte vcelku logický závěr, který je třeba si do života odnést. 

A co to pro děti znamená, když vyrostou? „Manžel si pořád žije v té svojí jeskyni! Já se ho už roky snažím z ní vytáhnout, a dokonce jsem zkoušela k němu proniknout, ale on mi to nedovolí. A tak se o to už ani nesnažím. Jenže to má samozřejmě dopady i na náš vztah a vůbec nejvíc na náš sexuální život,“ vyprávěla jedna žena a matka, kterou znám a utírala si přitom slzy.

Být spolu i přesto, že máme děti

Mnoho párů spolu zůstává „jen kvůli dětem“. Realita je však často taková, že spolu zůstávají „i přesto, že mají děti,“ jak shrnula kamarádka psycholožka, se kterou jsem kdysi konzultoval jeden svůj projekt na pomoc single rodičům. Zkušenost totiž ukazuje, že sňatky udržované „jen kvůli dětem“, a tudíž bez lásky a někdy dokonce i respektu mezi rodiči, jsou pro děti a jejich budoucí vztahy mnohem více zničující, než případný rozvod rodičů, zejména pokud by proběhl aspoň trochu důstojně a se vzájemnou úctou.

Samostatnou kapitolou, v Česku ne tak běžnou, jsou pak sňatky udržované jen kvůli náboženské víře. Představa, že si Bůh přeje, abyste svým nevydařeným manželstvím bez vzájemné lásky a úcty týrali svoje děti, je však poněkud lichá. Zejména pak v případech, kdy doma dochází k domácímu násilí. Přitom právě domácí násilí je pro církevní soud římskokatolické církve legitimním důvodem pro zneplatnění sňatku, a tudíž i pro možnost civilního rozvodu bez negativních náboženských konsekvencí (např. nemožnost jít k eucharistii). 

Ano, je to tak, nelehkým úkolem rodičů, mnohem důležitějším pro budoucnost jejich dětí než to, do jaké půjdou školky, je, aby se k sobě zejména před dětmi chovali s láskou a úctou, aby jejich vztah byl takový, jaký by si přáli pro své děti. Takovou lásku a úctu přitom nejde jen předstírat, čím menší děti jsou, tím snáze to totiž odhalí. 


O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich nevědomé vzorce a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu JeČasNaZměnu.cz a čas od času pořádá školení pro firmy i semináře pro veřejnost o ženskosti, stresu, štěstí i dalších tématech. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.