KLÁRA KOTÁBOVÁ: Chodíte s dětmi do fast foodu?

Moje nejstarší dcera má přítele. Milého kluka, který s námi tráví poměrně hodně času. Což není výtka, ale informace o stavu, kdy jeden den, jak tomu oni říkají, kempují u nás, když už je tam nepořádek, kempují zase v bytě jeho rodiny. A tak pořád dokola. Dobré je to v tom ohledu, že když se něco rozbije, je potřeba donést, atd, Honza je perfektní mužskou rukou, která dlouho chyběla. Navíc je od mých dcer vychovaný tak, že chápe, že nádobí po jídle do myčky samotné nenaskáče. Že je občas dobré vyrazit ven se psem, taky že těžké věci by dáma nikdy nosit neměla. Taky dceři květinu občas donese… Zkrátka pohoda. A dobrý vzorek.

Přesto jsou okamžiky, kdy mě ničí. Nedávno se to stalo. Vyrazila jsem do města na schůzku, děti nechala doma spát a dohodli jsme se, tedy i s Honzou, který zrovna kempoval u nás, že se sejdeme, až si vyřídím pochůzky, v centru města. Tak se i stalo, a dokonce díky němu tam holky byly poprvé v životě na čas, nikoliv s půlhodinovým zpožděním, jak je jejich zvykem. Ovšem vyvstal problém: Místo dalšího programu, Viki uviděla svůj oblíbený podnik, jehož brambory do kornoutu s tatarskou omáčkou miluje. A začala mi vysvětlovat, že něco takového by si zrovna dala. Že má hlad a jestli okamžitě nedodá tělu cukry, zakrní jí mozek.

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Hledejte i v Covid situaci pozitiva. Existují.

S ohledem na to, že kávu do kelímku tam nedělají špatnou, a i další dcery se přidaly, zastavily jsme. A vybíraly, co si tedy kdo dá. A Honza? Nechtěl nic. Nakonec vypálil památnou větu: „Já jsem sportovec a já tyhle fastfoody tak často jako vy nejím.“

Jakože jak často? Za dobu, co je s Aničkou dvakrát? Třikrát? Takže průměrně jednou za dva měsíce? To se někomu zdá hodně? To jako šestnáctiletý kluk kritizuje to, jak se starám o svoje děti? Že je krmím jedy?

Když jsem vychladla, došlo mi jediné správné: Pravdu má ten hoch. Sporadicky, ale ano, jsme návštěvníky řetězců s rychlým jídlem. Jen jsem tedy právě inkriminovaný podnik neměla zařazený mezi podniky, do kterých se N-E-CH-O-D-Í. Zdál se mi neškodný, při bližším zkoumání je ale jasné, že je to jen jeden z dalších fastfoodových řetězců. Mnoha. I když se tváří, že jeho produkty jsou prakticky domácí výroby. Nejsou. Podle jednoho vzoru si je můžete dát v Aši, i ve Zlíně. O Praze nemluvím, to na vlastní žaludek vím.

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Čtete příbalové letáky?

Fantastické je, jak jsou děti odlišně vychované. Některé děti, které nám procházejí bytem tvrdí, že jídlo ve fastfoodu je super, dokonce zvou moje děti na setkání v obchodním centru nad krabičkou hranolek. Přijde jim to normální. A pak se zčistajasna objeví někdo, komu to normální nejen že nepřijde, ale také se nebojí stát si za svým. Před jeho rodiči smekám, já tak pevná nebyla. Fastfood je občasnou součástí našich životů, což ale nic nemění na tom, že by se Honza měl naučit jedné dovednosti, která mu evidentně uniká: Měl by si dát pozor na tchyni. Klacek jeden. Neznalost tohoto by se mu v životě mohla ještě vymstít.

Mimochodem, už se nemůžu dočkat, co zjistím v budoucnu od hochů svých dalších dcer.