Majitelka vily v Podkrkonoší říká: Dům je po mojí babičce Mileně, která by určitě měla radost z toho, že znovu ožil

Malebná prvorepubliková vilka se před námi objevila, jen co jsme vjeli do prudší zatáčky v kopci. K vrátkům jako první přiběhl staford Ben, následovaný sympatickou Pavlou s manželem Tomášem, kterým stavení i s krásnou, polodivoce zarostlou zahradou patří. Zasedli jsme společně ke stolu v obýváku a příjemně se zapovídali. Naše oči často těkaly k oknu, které vábilo výhledem na městečko Pecka a krásné panorama s pastvinamiva lesy. Čas ale kvapem běžel, museli jsme rychle začít fotit. „Dům je po mojívbabičce Mileně, která by určitě měla radost z toho, že jsme ho opravili a ževznovu ožil! Všechno tu už bylo staré a nic nefungovalo. Rekonstrukce tak byla opravdu kompletní a velmi náročná. Uvnitř se změnilo asi všechno, ale z venku jsem chtěla, aby dům zůstal takový, jaký byl. Zachovali jsme původní vzhled fasády i oken, jimž jsme ponechali jejich olivově zelenou barvu. Naše vize byla nabízet vilu na krátkodobý pronájem, ale zároveň tu občas trávit bez hostů volno s rodinou“, vysvětluje Pavla. Rekonstrukce probíhala v době covidové pandemie.

Kořeny i srdce na jednom místě

„Žiju v Praze a nikdy nebylo mým snem bydlet v domě nebo mimo město. Sem jsem ale jezdila k babičce a ve zdejším kraji vyrostla. Mám tu své kořeny i srdce. Baví mě v domě oživovat staré věci, stále něco přešupovat a vytvářet prostor, kde se lidem líbí. Současně jsem vděčná, že se na tohle místo můžu vracet.“ V podkroví si můžete vybrat ze tří pokojů, do největšího se vejdou čtyři hosté. „Vybavení je až na malé rozdíly ve všech třech pokojích stejné. Nechtěla jsem je ladit do odlišných barev, to by mě asi trochu znervózňovalo. Jako základ jsem zvolila bílou, šedou a černou. Povlečení s kvítky, do něhož jsou oblečené všechny peřiny a polštáře, zjemňuje atmosféru,“ říká Pavla. Parádu na stěnách dělají rodinné výšivky a vamberecké krajky. Všude se potkává staré s moderním. Kuchyň z Ikea a novou dlažbu, která nahradila staré lino, doplňuje stůl po babičce, protější zeď zdobí tisk od mladé umělkyně Karolíny Strykové. Vila Pecka byla postavena ve 20. letech minulého století. Památkáři jí ale říkají „secesní vilka“. Kromě útulných pokojů tu najdete i saunu, která přijde vhod hlavně v zimních měsících. Pěkně se prohřát do morku kostí je určitě to nejslastnějšíí, co můžete udělat po návratu z výletu. V přízemí se hned za kuchyní nachází prostorný obývák s jídelním koutem. Ke stolu se vejde minimálně šest lidí, stejný počet se pak od večeře může odkutálet na velkou sedačku a kdo chce, stačí mu natáhnout ruku pro některou z knížek na policích.

Půdy v novém kabátku

Manželé se snažili zachovat některé původní prvky i uvnitř, třeba schodiště z místního pískovce, které bylo třeba nejdříve zbavit starého vínového nátěru. „Schody nádherně prokoukly a jsou takovým otiskem zdejšího kraje,“ říká Pavla. Po přestavbě se pak mohla pustit do toho, co ji baví nejvíc – do zařizování. Už na první pohled nám bylo jasné, že talent na interiéry Pavla rozhodně má. Citlivě propojila moderní nábytek v severském stylu s věcmi, které k tomuto místu a hlavně ke vzpomínkám na babičku patřily. „Pokoje nahoře byly dřív takové malé místnosti, kterým jsme říkali půdičky. Do té nejmenší, která je dnes pokojíkem pro dvě osoby, jsem si často chodívala hrát. Babička tady měla uskladněné nejrůznější harampádí a mě bavilo tu šmejdit a neustále něco objevovat,“ říká Pavla. Přestavbou se půdičky hodně zvětšily. „Teď je prostupuje záplava slunečních paprsků, které bych vám přála zažít. Rána tady jsou skutečně výjimečná. Když zrovna nemáme nikoho na ubytování, užíváme si vilu s rodinou. Jen malý kousek odtud totiž bydlí moji rodiče i druhá babička. Je skvělé, že se tomhle úžasném místě můžeme spolu všichni potkávat,“ zakončuje naše společné povídání Pavla. Je skoro šest hodin odpoledne a balíme techniku do auta. Odjíždíme s myšlenkou, že trávit tady víkendy by bylo sakramentsky fajn.

TEXT A FOTO: ZUZANA VESELÁ