Budovu, která má obrovskou duši, mimořádnou historii a je to doslova architektonický skvost, koupil tým lidí, kteří vědí, že i po sto letech může opět zářit.
Na první pohled působí spíš jako kulisa z postapokalyptického filmu. Oprýskané zdi, propadlé střechy a zdevastované interiéry. Přesto, když se postavíte před hlavní budovy někdejší sklárny, které místní neřeknou jinak než Eliáška a zavřete oči, můžete téměř slyšet, jak se tu asi kdysi žilo a vyrábělo.
Zatímco firmu Elias Palme & Co založil Elias Palme v roce 1849, samotná továrna v Kamenickém Šenově vznikla až v roce 1905.
Křišťálové lustry, které se zde vyráběly, zdobily interiéry hotelů, paláců i operních domů. Toto místo bylo vždycky symbolem zručnosti, elegance a světového úspěchu českého skla.
Ve své době sbírala mnohá ocenění ze světových výstav a patřila k nejvýznamnějším v Rakousku-Uhersku. Vznikly zde takové nádhery, jako lustry pro milánskou operu La Scala, operní svatostánek v Sydney nebo hotel Waldorf Astoria v New Yorku.
Továrnu nechal postavit Franz Friedrich Palme a za architekta zvolil kamenického stavitele Adolfa Richtera. Ten jí dal současný tvar písmene U.
Součástí nadace je celkem šest nadšenců a milovníků architektury. Mimo Petra Ratha také Lukáš Polák, Petra Matelová, Ondřej Plánička, Barbora Masařová a architektka Tereza Šváchová, která dokonce o Eliášce vypracovala i svou diplomovou práci pojednávající o přestavbě areálu.
K přečtení jsou ještě i některé nápisy na stěnách, například: „Ehe Du etwas behauptes überzeuge Dich erst davon,“ neboli „Než začneš něco tvrdit, nejdříve se o tom přesvědč.“ A také známé heslo: „Čas jsou peníze,“ v překladu „Zeit is Geld“.
