Po 16 letech jsme navštívili domov, který prošel naší proměnou, abychom zjistili, co zůstalo a co se změnilo

„Proměna obýváku se Zuzanou Bernasovskou v roce 2006 byla trochu punková akce,“ popisuje Izabella. „Všechno jsme plánovaly tajně, věci jsem schovávala ve firmě i doma – a jednoho dne odešel můj muž do práce, a když se vrátil, všechno bylo jinak.“ Výsledkem byl podle Izabelliných slov bláznivý interiér se spoustou sytých barev a historizujících prvků. „Tehdy jsem byla bezdětná, domů jsem zvala spoustu přátel a bylo nám tu skvěle.“ Pak se Izabelle narodily děti. „Najednou jsem zjistila, že skleněné vázy a drobné dekorace nejsou s batolaty vůbec kompatibilní. Taky se posunul můj vkus od řekněme zámeckého, těžkého a tmavšího, ke světlému, čistšímu francouzskému stylu. A navíc jsem zjistila, že nestíhám oprašovat všechny vázičky.“ Není se co divit, s narozením syna dálkově vystudovala práva a skripta pročítala při kojení, po porodu dcerky záhy nastoupila do práce a tu už nezměnila. Měnit rozhodně nechce ani svůj dům.

Novostavbu nikdy nechtěla

„Hledala jsem v archivech jeho historii. Nejstarší záznamy pocházejí z roku 1870. Byla tu četnická stanice a později v domě ordinovali lékaři. Někteří místní si ještě pamatují, jak sem chodili k doktorovi. Mám k tomu domu velkou úctu, zvenčí je stejný jako před sto lety, jak jsem zjistila podle starých pohlednic. Jediný v okolí si zachoval tvář. Uvnitř zůstala stejná parketová podlaha, repasovala jsem i původní okna a dveře. Jinak ale máme veškeré izolace a moderní komfort, jen je chytře ukrytý. Respektuji zdejší genius loci, protože tenhle dům si to zaslouží.“ „Nikdy jsem nechtěla novostavbu, starý dům má jinou atmosféru, duši. Když jsme ho koupili, během rekonstrukce jsem nechala do obýváku postavit velká kachlová kamna, která vidíte na kraji fotky. Hodinu a půl se roztápějí tvrdým dřevem, pak se zavřou a deset hodin bez přikládání sálají příjemné stabilní teplo. Miluju je,“ říká Izabella.

TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ | FOTO: ZUZANA VESELÁ, ARCHIV MARIANNE BYDLENÍ